Vojensko.cz

Použití zbraně četnictvem se řídilo § 13 zákona o četnictvu č. 299/1920 Sb. z. n., který doplňoval § 65 četnické služební instrukce. Ta určovala především způsob a pořadí použití zbraní, jež měl četník k dispozici. Za zbraň méně nebezpečnou byla považována šavle, jíž měl četník používat pouze k seku, výjimečně k bodání. Více nebezpečnými zbraněmi se rozuměl bodák (bajonet) a karabina s vysvětlením, že ?výsledek užití závisí spíše na zručnosti četníkově, na kterou v okamžiku, kdy jest rozčilen, nelze spoléhat.?
Stejně jako dnes měl každý četník co nejvíce šetřit život a zdraví jak pachatele, proti němuž zasahuje, tak rovněž osob nezúčastněných a zbraň použít pouze v　případě, kdy selhaly mírnější prostředky. Těmi se rozuměly:
1. při zprotivení:
a) napomenutí pronesené hlasem rozkazovacím
b) zatčení a
c) přiložení svěracích řetízků.
2. při zamýšleném pokusu o útěk:
a) napomenutí
b) pronásledování prchajícího honěním a
c) vyzvání osob nahodile přítomných, aby byly nápomocny k　jeho dopadení.
Na rozdíl od dnešní policie, neexistoval u četnictva žádný zvláštní orgán, podobný Generální inspekci bezpečnostních sborů, který by vyšetřoval trestné činy četnictva a veškeré prohřešky páchané četnictvem spadaly do kompetence velitelů četnických oddělení (obdoba krajských ředitelů policie), kteří patřili mezi důstojníky správní a oproti důstojníkům výkonným neměli právo zasahovat proti veřejnosti.
Při použití zbraně četnictvem měl pak každý velitel oddělení povinnost o celé události telegraficky vyrozumět vojenského prokurátora při divisním soudě, nadřízené zemské velitelství a ministerstvo vnitra. Dále musel v co nejkratší době vypracovat zprávu, v　níž byl oznámen výsledek bezodkladného vyšetření. Výsledek soudního vyšetření muselo vždy obdržet i ministerstvo vnitra