Vojensko.cz

Žďárecký sraz 2020
Stalo se již tradicí, že se kluci sloužící na 9. rotě Žďárku - 7. Sušické brigády PS, schází každoročně v šumavském Strážném. Konání letošního srazu bylo dlouho jednou velkou neznámou, díky celostátním opatřením souvisícím s koronavirovou karanténou. Nakonec ale vše dobře dopadlo, nařízená opatření byla odvolaná, a tak nic nestálo v cestě, abychom se mohli třetí červnovou sobotu sejít. Termín byl na stránkách vojenska.cz staršinou Vaškem Holým potvrzen, a tak už jen vyžehlit uniformu a nablýskat boty a mohlo se vyrazit směr Strážný. Šumava nás přivítala pro ni typickým počasím, deštěm a zataženou oblohou. To ale neznamenalo, že nám to nějak ubralo na skvělé náladě. Po počátečních obavách, kolik se nás nakonec sejde, se ukázalo, že tradice jsme zvyklí dodržovat a opět jsme beznadějně zaplnili nejen obě ubytovny, ale i restauraci Rybárna Vládi Beneše. Kluci se začali sjíždět již v pátek, aby si stačili popovídat se všemi spolubojovníky. Dorazili srazové stálice, bez kterých by sraz byl jen těžko představitelný, ale i kluci úplně noví, kteří tu byli od vojny poprvé. Letos jsme mezi sebou přivítali jednaosmdesátiletého řidiče gazu Jirku Lachouta ze Sedlčanska, který sloužil na Žďárku v letech 1963-65. Po páru minutách zapadl mezi staré psy, a nikdo by neřekl, že se vidíme poprvé v životě. Zážitky a příběhy prožité v šumavských hvozdech si všichni rádi poslechli napříč generacemi a společné pocity a prožitky pohladily všechny po duši. Kdo jste na čáře sloužil, víte, o čem mluvím.
Hlavní srazový den byla sobota 20. června, kdy dorazil zbytek účastníků. Před polednem se začala plnit venkovní zahrádka restaurace známými obličeji, a vítání a stisky rukou nebraly konce. U některých bylo vidět i slzy dojetí v očích. Co naděláte, s přibývajícím věkem to už lepší nebude. Před polednem porazili i kluci z vojenské historie a muzea linie lehkého opevnění pod velením Jana Němečka tradičně na vozidle OT 64. Všechny nás moc potěšili, protože ač na rotě OT 64 bylo, mnoho z nás nemělo možnost se s ním povozit. Takováto hrozivě vypadající hromada železa vždy přitáhne spoustu zvědavců z řad kolemjdoucích turistů, kteří přivítali možnost si vše z blízka prohlédnout. Těsně před polednem prořízl veselé klábosení vojenských veteránů ostrý hvizd píšťalky staršiny Vaška Holého, který zavelel z nástupu. Nikdo z nás to naštěstí za ty roky nezapomněl, a tak jsme nastoupili na place před restaurací. Již mnoho let mezi nás dochází i bývalý žďárecký velitel a ZVP z let 1971-75 pan pplk. Adolf Krátký, který zastoupil pana pplk. Breburdu, kterému zdravotní stav již nedovoluje se srazů účastnit. Vašek podal pplk. Krátkému hlášení o srazu, a počtu účastníků. Ten všem poděkoval za účast a popřál zdar našemu setkání. Milá byla i účast paní starostky Strážného paní Mgr. Jiřiny Kralikové, která nás přivítala na území městyse. Ve své krátké zdravici poděkovala všem za zájem o vojenskou historii a udržování tradic z dob ochrany státních hranic. Po slavnostním nástupu jsme se pomalu připravili a rozdělili do vozidel, abychom se přesunuli do prostoru roty, tedy spíše do míst, kde kdysi stávala a dnes ji připomíná už jen malá mohyla, u níž se každoročně scházíme. Nejinak tomu bylo i letos. Zkontrolovali jsme schránku s pamětní knihou, ve které od posledního srazu přibylo několik zápisů individuálních návštěvníků tohoto poutního místa žďáreckých péesáků.
Po hodince vzpomínáním na pozemcích roty a tradiční společné fotce jsme se odebrali zpět do Strážného, abychom pokračovali v družné zábavě. Po procházce nám vyhládlo, a tak jsme po návratu využili bohaté nabídky restaurace a výborně poobědvali. To už byl připraven Honza Kotrbáček se svojí heligonkou, aby nám zpříjemnil odpoledne hudební produkcí. Kam se hrabou nejlepší sound systémy světových značek na českého živého harmonikáře. Ten dokáže rozproudit náladu ať už k poslechu nebo tanci. Tak tomu bylo i v tomto případě a potěšilo to nejen nás, ale i kolemjdoucí či kolemjedoucí turisty. Den se pomalu překlopil do večera a my se přesunuli do podkrovního salónku, abychom pokračovali v družné zábavě. Při té jsme vzpomněli na naše kamarády, kteří už tu s námi být nemůžou, protože již střeží nebeské hranice i na ty, kterým karanténa znemožnila ten sraz letošní. Některým jsme alespoň zatelefonovali, abychom je pozdravili a ujistili je, že jsme na ně nezapomněli. Kolem půlnoci jsme se pomalu rozcházeli do svých ubytoven s pocitem, že jsme si ten letošní sraz opět hezky užili. V neděli okolo poledne byla svinuta rotní zástava, a po tradiční knedlíčkové polévce byl sraz ukončen a my se rozjeli do svých domovů. Tradice jsou potřeba ctít a dodržovat, a to nejen ty vojenské, proto jsme odjížděli s dobrým pocitem, že jsme i letos svým slibům dostáli. Moc vám všem za to děkuji a příští rok se těším na viděnou.
Milan Bednařík