Vojensko.cz

Motto: Dej psovi domov a on ti dá celé své srdce.
Tak tu tak sedím, nemoha spát a rozjímám...
Vzpomínám na našeho malého pejska - pouliční směs, který nám nedávno odešel do psího nebe. A vzpomínky se trousí dál, do dávných let, do doby služby na čáře a na tu plejádu vlčáků, kteří tam pod rotou ve svých kotcích žili svůj psí život. Ne každý z nich měl to štěstí, že měl dobrého pána, ale většina to štěstí měla, že dostala člověčího kamaráda, který se svému chlupatému svěřenci dokázal plně věnovat a on se mu odvděčoval tak, jak to jenom umí pes - poslušností, učenlivostí a věrností.
Vzpomínám na až dojemné souznění psovodů a jejich svěřenců. Často ti kluci přišli se psy do styku až na vojně a najednou tu měli cosi navíc, než jen ten kvér, jako jiní. Najednou tu měli živého tvora - bytost závislou na jejich péči. A tak vazby se musely teprve utvářet. A po dvou, později po jedenapůl roce služby byly ty vazby tak pevné, že radost z odchodu do civilu se mísila s bolestí loučení...
Vzpomínám si na jednoho takového drobného klučinu, (dnes už skoro sedmdesátiletého dědka), který býval v kotci u svého "malého" (byl tam ještě "velkej") Arona, snad více než na ubikaci, pokud nebyl ve službě. Sedával u něho a četl mu dopisy od děvčete a od rodičů a Aronek poslouchal, jakoby rozuměl lidské řeči. Jednou od toho děvčete přišel dopis poslední. Ten kluk plakal a Aron s ním. Objímali se a bylo jim oběma moc smutno. Avšak pejsek se snažil ze všech sil dát mu najevo: vždyť tu máš ještě mě a já tě neopustím, jako ona...
A ještě na jeden případ si vzpomínám. Kluci, již v civilu seděli na korbě véesky a zpívali "Zbohom buď hranička, dobre sa maj...", když v tom se u zadní sajtny objevil Don. Strašně kňučel a chtěl za pánem nahoru. On totiž dělal kynologa roty. Tak rychle seskočil a znovu se se psem loučil. Volali na něj, ať nezdržuje. Chvíli váhal a pak zvolal: "Jeďte, já pojedu až příštím vlakem." Nejel. Podepsal to a toho kynologa dělal až do penze.
Napište psovo