Vojensko.cz

Dobrý den paní Reszczynská,
dovoluji si tvrdit, že pamětí tohoto národa je i doba před rokem 1948. V únoru 1945 mi bylo 9 roků navštěvoval jsem 3.třídu obecné školy v Újezdě nad Lesy, obci, která je nyní součástí Velké Prahy. Zima 1944-45 byla velmi tuhá, uhlí bylo na příděl - uhlenky - a bylo ho málo. Proto železničáři v Běchovicích, kteří věděli co který vlak od Kolína veze do Prahy, byli domluveni mužskými z Běchovic a Újezda a před vjezdem do Běchovic stavěli návěstidlo "STůJ" a mužští vylezli na vagony a shazovali uhlí po pešunku k poli. Nu a při jedné příležitosti jsem šel s tátou, měl jsem aktovku a do ní uhlí dával. Najednou začali z vlaku po chlapech střílet ze samopalů a pistolí esesáci. Můj táta seskočil z vagonu, ač měl zraněnu nohu (nikoli od střelby, ale z události pře rokem 1939) a pádili jsme přes pole domů. Paradoxem je, že uhlí přece ti chlapi nekradli ale kradli ho ti, kteří právě po našich lidech stříleli. A to není smyšlenka, to jsou holá fakta. Za pár let už tu nebude nikdo, kdo by mohl říci pravdu.
V květnu jsem viděl vojáky Rudé armády, kteří jeli v dopoledních hodinách na od Českého Brodu ku Praze. Lidé je vítali. Vítali bychom i Amíky, kdyby oni mohli po té silnici jet, ale to nešlo, Ti museli být za demarkační čarou. To jsem tehdy nevěděl, a proto se mě silně dotýká, když jsou hanobeni ti, kteří naši zemi osvobozovali, jejich památníky ničili a odstraňovali. Stydím se za těch pár nemravů. Možná se jejich dědové hanbou v hrobu obracejí. Děkuji, že si to budete pamatovat i Vy, paní Markéto. Vážím si paní Lenky Procházkové, byť třeba se ve všech postojích nemusíme shodovat, ale rovná, upřímná.