Vojensko.cz

Kolem roku 1960 pamatuje si někdo Jana Šmerdu? Děkuji

Nazdar kamarádi je tu někdo z PŠ 6174 podzim 73 a po sléze 3524 II. skupina podzim 75?
Zdenek Neuman

Nastoupil jsem na PŠku v roce 1973 a posléze jsem sloužil až do konce roku 1975 na VÚ 3524. Měli jsme tehdy kapelu a objížděli jsme okolní vesnice a hráli jsme furťákům na jejich akcích. Tebe si ale nepamatuju.

Technická PŠ PS a VS nakonec skončila jako VÚ-CO 1859 ve Varnsdorfu. Prosím každého, kdo si cokoliv o této PŠ pamatuje, zejména její organizaci a velitele, nebo samotné stěhování, napište mi na e-mail:
o-lin@seznam.cz

Pozdravujem, do Litoměřic som nastupil 14.10.1962 ako VS z Ostrova nad Ohři, Jachymov- Barbora cez Zadní Chodov kurz spojárov, nástup do PŠT 14.10.1962 až 27.6.1963 ukončil som ako veliteľ.spoj družstva, veliteľ roty bol výborný chlap kpt. Stejskal. na VIANOCE sme mali spoločenské posedenie na rote v učebni a veliteľ kpt. Stejskal bol aj s manželkou na spoločnej večeri. Pekné spomienky.

Dobrý den, nepamatujete si mého tatínka, Karla Tůmu? V té době jste se mohli potkat.

Nazdar spolubojovníci.V PšŽjsem sloužil 1961 byla to vojna jak řemen ale i dobrá zabava.Tancovat se chodilo do Labutě,Mrazíren.Na pivo se chodilo do Slavie a hlavně k Rytíři to byla hospoda ženistu byly to zlaté časy protože jsme byli mladý měl jsem tam vyborného kamaráda jmenoval se Balko Jan byl to slovák do Litoměřic jezdím 2krát do roka.Jsem s Ustí n/lVelitel školy byl Maj.Metelec

oprava:velitel školy byl Maj.Semerád omlouvam se

Já ještě trochou vzpomínky- přd tím mjr. Metelecem nebo Semrádem byl velitelemtušímmjr. Rittig nebo Rittich. Vm, že po vojně jsem se s ním setkal na sklárně v Dubí, to bylo někdy v roce 1958.
Vzpomínm si i na moc dobré kamarády slovenské Maďary Bányi/ho/ a Andodiúho/. Spali na palandě přes uličku. Jeden z nich byl kntor, učil "slovenčinu" a maiku, druhý byl průmyslovák. Nikdo z nás nerozlišoval akej nácii zme, žili a pili jsme svorně a choval se vzorně. Kde je všem konec. Dnes by to byli nebo jsou důstojní kmeti v rozmezí 84 - 86 roků věku. Pokud žijí - pocházeli z Velkého Žitnéh ostrova - nebo někdo o nich ví, nechť jim poví či sem o nich napíše. Oba byli radisté.
Libor.

Já byl v Ltm o pětku dříve (1956) a jsem moc rád, že se nás již pár nových starých mazáků ozvalo, navíc jistě se vzpomínkou na ta krásná děvčata ze střední školy pedagogické, ne ?

Dobrý den, pamatujete si Jana Šmerdu?

Vazeni Veterani,
Jsem rad, ze jsem nasel tuto web a mel moznost precist veskere prispevky - a to jednim dechem!!!
Na ty casy vzpominam velmi caso a rad. Hlina z Bidnice - nejhorsi bylo, ze nebyl dostatek vody a kdyz tak byl maly tlak.
Na Mostnou horu jsme behali temer kazde rano s Kamencem ze Zlina, nebot jsme meli povoleno v dobe rozcvicky trenovat atletiku
Tam se chodilo k zubari. Sestru tam delala hezka slecna, ale bohuzel ji snad zabilo uvolnene kolo z nakladaku, kdyz sla do prace.
Ta slecna s jednou nohou - ta byla vedouci kuchyne v PS.
Ta starsi pani kucharka byla za valky nasazena v Terezine, kde varila pro dustojniky - ta nam toho navypravela. Za mych casu jsme jedli z taliru a priborem.
Asi v roce 1996 jsem navstivil skolu a mel moznost hovorit s pani reditlekou a jejim sborem. Byli moc radi, ze jsem jim mohl ukazat, kde jsme spali - skutecne nas tam bylo 75. Tato mistnost jiz byla rozdelena na 4 ucebny.
Ano ve 21:45 se musela vyprazdnit kamna a proto tam byl zapach z koure.
Sobotni prohlidky probihaly dobre jen snad jednou nam nedal kpt. Malik vychazky, ale asi za 2 hodiny to zrusil. On pry vyhlasoval doma bojovy poplach - on stal u okna s pistoli, zena u dveri se sekerou a syn s klackem - nebo tak. Velitelem roty byl kpt. Novak.
Vzpominam na vanocni stedrovecerni veceri, kterou jsme meli v 1. patre v ucebne dalnopiscu. Po veceri nam s prekvapenim dali vychazku k zajezdu domu - to bylo prijemne prekvapeni.
Ucebna elektriky byla docela dobre vybavena a dustojnik v ni mel vedomosti.
Zpival jsme take ve smisenem souboru a zajezdy do okolnich vesnic byla premie.
Nekdo zde psal o bramborach - kdyz se loupaly dole ve sklepe, tak u sten nekdy byly videt behat krysy.
Nas velitel cety byl npr. Bartl. Jeho motto bylo: 'Houby znate bratri'. On hral na harmoniku v jednom hotylku na rohu namesti. Promenady na namesti - to bylo neco.
Pral bych vsem mladym co znaji jen cell phone, aby prozili vojnu - ta z nas pripravila pro zivot.

Kamarádi, po 60leetech jsem byl letos na místě svého spojařského působení po absolvování PŠ PS Litoměřice - na Prášilském praporu, později rotě. No - upravené hezky, ale samotné Prášily jsou modernizovány, snad se to tam ani nehodí. S klukama byla sranda, trochu jsme pozpívali, zavzpomínali. Z mého ročníku jsme byli dva hoši -bývalý velitel roty Prášily a já pípal, starší byl tuším ročník 1930, taky bývalý komandýr a pak už kluci mladší. Hlavní, že jsme si rozuměli. Jen ta vejška, o 700m výše než žiju, takže pajšl dostal záhul.
Přeji všem absíkům PŠT PS Litoměřice, jejich rodinám hezké prož1ití svátků vánočních, veselého Silvestra, bezbolestný den Nového roku a v roce 2019 hodně pevné zdraví bez nehod.
--.-/?/.-/..--..// .-../../-.../---/.-.//

roce 1962-1963 jsem sloužil v poddůstojnické škole rád vzpomínán na vše dobré co donás nadřízení dostali jejich práce byla oceněna v roce 1963 řádem rudé hvězdy Rád bych se tímto emailem zavspomínal na všechny příslušníky PS co jsem měl čest sloužit vlasti

Dobrý den, v té době tam sloužil můj tatínek, Karel Tůma. Neříká vám to jméno něco? Moc rád na ty roky na vojně vzpomínal.

Byl jsem v PŠ v r.1963 v době kubánské krize.Měli jsme bezvadný kolektiv,který se skládal z Čechů,Moravanů a Slováků.Nikdy nezapomenu na kamarády Fero Ježko,ing Jano Jurik,Štefan Doboš,Světlik,Kara,Chylík a jiní.Jano Jurik přesvědčil našeho politruka při PŠM,že Bůh existuje i když ten ve svém školení to měl vyvrátit.CHodili jsme cvičit do terezínské kotliny na Ohři a také na kopce zvané Babiny.Při krizi jsme chodili hlídkovat do města ze samopalem a spali jsme oblečení.Po dobu PŠ jsme se dobře stravovali a nezapomenu,že jsem tam po prvé jedl ananasový kompot.Byli tam príma kluci ze kterýma bych se rád setkal i když nám je nyní 75 let.
i

Zdravím Štěpáne, díky Tobě se mi vybavilo pár vzpomínek na můj vojenský rok 1959 v Litoměřicích. Babinami jsi mi připomněl naše noční cvičení v topografii, kdy nás kolem 22.00 rozvezli V3Skami po okolí s rozkazem do určité doby se shromáždit dle udaného azimutu. Dlouho, předlouho jsme čekali, než se všichni našli a mohli se tentokrát pěšky přesunout zpět do kasáren.
Též s láskou vzpomínám na naše oblíbené sobotní korza kolem Litoměřickém náměstí, kde korsovaly hezká děvčata zavěšené do sebe a jen se smály naším nabídkám a pozvánkám na rande. Hold byli jsme mladí a nezkušení bažanti, sotva po prvních společných vycházkách.
Též nezapomenu na hezkou štíhlou dívenku, kterou jsem často vídával večer v podloubí se objímala s vojákem. A při tom se podpírala o berličku, protože měla jen jednu nohu. Na ni si hodně kluků pamatuje. Neštěstí se údajně stalo při dobíhaní vlaku.
A ještě jedná vzpomínka na Litoměřice z pozdější doby, kdy jsme jako veteráni navštívili starostu obce Litoměřice pana Landu a provedli slavnostní zápis do kroniky města. Na závěr nám věnovali volný vstup do historické báně KALICHA s průvodkyni. Na závěr výkladu se zeptala, kdy jsme tam sloužili a když se dověděla, že jsme chodili tančit do hotelu Labuť, tak připustila, že v té době jsme tam mohli tančit spolu. Což bylo velmi milé.
Dnes je nám většinou sedmdesát devět let a už zbyly jen vzpomínky, Ale krásné.

dědku, kubánská krize byla v roce 62, já ji zažil jako čerstvej bažant.....

člověče, Jiří, jak si to můžeme pamatovat ? Taková doba už uplynula, 56 let. Ti dnešní mladí ani nemají nung, že něco takového bylo a my staří už zase kdy to bylo. Rok sem rok tam - žádná doba.

je to nezapomenutelnej zážitek, včetně datumu. ještě jsem si ani jednou jako hrdý obránce táboru míru a socialismu nestříhal nehty na rukách a už jsem se samopalem vzor 58P rázoval po strážním stanovišti vú 7495 zbiroh. jen ta krize vypukla, tak, protože jsem střílel z osmapadesátky v předvojenským výcviku ve svazarmu, po zjevení týhle skutečnosti nadřízeným jsme jeli, stejně postižení, na sportovní střelnici, stříleli vostrejma na 50 metrů a ještě ten den šli do stráže kde jsem, navzdory všem ustanovením řádu strážní služby, musel pod vedením mazáka vykouřit cigaretu, zbaštit tatranku a udělat loužičku v závětří vrat autoparku, prej abych se nebál a věděl, že je to možný, když je to nutný, i ve stráži. a vod tý doby jsme měli spát v botách a se samopalem na posteli zavěšeným čtrnáct dnů, dokud se pánové kenedy a chruščov nerozhodli, že se válka nekoná....jak říkám, nemůžu zapomenout! a celou dobu vojny jsem byl vděčnej tomu , kdo mě přiměl k výše uvedenýmu, protože jsem fakt získal klid a nadhled..

Jó, chlapci, asi bude pravda ta, že se matně vybavují věci nepodstatné a třeba to, jak se jmenovala ta či ona hospoda v Ltm, vyjma Hrádku, to si ne a ne vzpomenout. Je to inu bída. Aha - Bídnice, Žalhostice, Lovoš, Lovosice. A taky tam tekla, nebo ještě teče?, nějaká řeka. A je pravda to, že v cukrárně U Dejmalíků nebo U Skokana stál věneček Kčs 1,20 či rakvička se šlehačkou 1,00 a v trafice Partyzánky 10 ks 1,60 a Detvy v tomtéž množství jen 1,00 korunu?

Tak jsem se byl, jako každoročně podívat na litoměřickou jarní výstavu. "Škola" stojí, u Dejmalíků jsem nezastavil, žena nechce sladké, je jen na to maso a na kytky. Byl to tam samý důchodce, ale s nikým jsem se nepoznal. A takhle to bude po 60 járech na Prášilech.

Cítím se zdatným rentiérem z datem narození 1939. Mladší ročníky tvrdí, že patřím do skupiny starších prďolů. Budiž jim odpuštěno, protože nevědí co činí. A jednou je spravedlivý čas stejně dostihne.
Dalo by se říci, že moje vojenská léta jsou vzdálená tisíce světelných let. A přesto, když zavřu oči, jako by to bylo včera. Znovu je mi devatenáct či dvacet a znovu vzpomínám na cvičení s potem ve tváří, kdy jsem si hrábl na dno fyzických sil a kdy jsem si nedovedl představit nekonečných 731 dnů, 17. 544 hodin a 1.052. 640 minut, které byly přede mnou, než znovu obléknu civil. A přesto jsem celý ten čas, ve dne i v noci prožil s kamarády jako jedna rodina. Jsem hrdy, že jsem to všechno se ctí zvládl a poznal při tom dobrou partu kamarádů na které se dalo vždy spoléhnout a na které nikdy nezapomenu.

Nazdar Lumíre, ještě Ti není osumnul, takže nejsi prďol, ale pořáde mladej kluk. Nejlepší na tom, že nás 36 nedoženeš. A ty mladý žabky byly opravdu hezký. Ahoj!

Zdravím Tě Libore.
Čoveče vždyť ta moje osmdesátka mně straší furt a skyším jak mi klepe na dveře, ale ja ty dveře blokuji nohou. Kéž bys měl pravdu že Vás šestatřicatníky nedoženu. Myslím, že jsme staři tak jak se cítíme, a není nám pomoci, protoże proti věku není lėku.
Kolego Libore, extra Tě zdravím a přeji hodně šťastných let, abychom se ještě nějakou dobu mohli setkávat při naších krásných vzpomínkách na naše mladá léta na vojně. Buď zdráv a vesel. Lumír.

Nazdar Lumíre a ostatní kluci, v našich letech, trochu srandy nezaškodí - nejlepší je prej pomalu si zvykat. Tak je dobrý si na noc sypat hlínu na hrudník, tedy prsa.
Alespoň to nepřijde tak náhle. No je to horrorová sranda, ale přijde to. Kolik nás asi z těch našich ročníků zůstává. Tak žijme každým dnem. Buďme!!!!

Milý Libore, dovedeš potěšit, jsi můj flověk. Samozřejmě beru tu hororovou srandu, protože næs se to netýká, my jsme nesmrtelnį. Akorát mi trochu vadí, když mlaďoši a bažanti radí, abych si koupil levnější rakev a začal trenovat skoky do ní. Budiš jím odpuštěno, bo nevědí co činí, a až oni dovrší ten náš věk, tak jim to vratím.
Ahoj kamarádi, hlavně zdraví.

Omlouvám se za ty šifry, ale tasty na mobilu jsou fakt malé a každá oprava značí šifry. A zapínat PC s každou maličkoti nestojí zato.

S veselou náladou do májových dnů V Ltm byly pěkné, holky nosily mini. Jó, to byly časy!, jo to bylo fajne. Všichni buďme!

Lumíre, který den dosáhneš "prďolského" věku. Dej mi vědít na mail.

Doplňuji Ti mail.

Nazdar Lumíre, tak k té Tvé letošní osumdesátce Ti přeji jen to nejlepší, ale co hlavně - ať Ti hlavně slouží zdraví.
Libor.

Ještě žiješ, stará vojno? Na mne si, mrcha jedna, dvakrát sáhla. Loni na konci června a letos před 3 týdny. Hnal jsem ji, potvoru kolem náměstí v Ltm a až na Mostnou.
Ale nahnáno jsem měl.
Pořád hledám kuky se kterými jsem sloužil, ale nikoho na nitích, ať již téhle nebo Prášil, nenacházím. Je to možná elektronická analfabetika nemo mortalita. Jsi-li živ ozvi se. Libor

Zdravím všechny pamětníky VS a PS, kteří pamatuji na červen 1959, kdy jsme zdárně ukončili další běh PŠT v Litoměřicích. Rozkazem velitele školy byl stanoven slavnostní akt povyšování a ještě radostnější rozkaz - Nástup všech úspěšných absolventů na hromadnou dvacetidenní dovolenku. Ovšem s méně radostným dodatkem - Návratu zpět do školy. Byli jsme překvapeni, protože se vědělo, že po ukončení PŠT jsme měli nastoupit k mateřským jednotkám, jako vycvičení velitele radiových, telefonních a dálnopisných stanic.
Po neradostném návratu jsme byli informování, že Rozkazem Ministra Vnitra nastupujeme k okamžitému mimořádnému třicetidennímu cvičení, s názvem - LIKVIDACE OPUŠTĚNÝCH DOMKU V POHRANIČÍ. Cílem snad bylo zabránit případným agentům a nepřátelským živlům, aby se tam mohli skrývat.
Dle rozkazu jsme na připravené Tatry 111 naložili demoliční vybavení jako lopaty, krumpáče, pily, hevery a hlavně silná ocelové lana. Navíc připnuli vojenské kuchyně s proviantem a vyrazili směrem k Chomutovu, Jirkovu a pro mně speciálně k nešťastné obci Místo. Po sesednutí nás uvítaly postavené velké vojenské stany na břehu potoka. Stačilo vše vyložit včetně naších dřevěných vojenských kufrů, vykopat prostorné latríny a mohli jsme začít makat. Druhý den jsme k údivu místní populace začali v domcích prostrkovat ocelové lana přes okna v patře, v přízemí, přes rámy dveří, sklepní okna a postupně Tatrovkami na plný plyn baráčky strhávat k zemí. Třídili jsme trámy, traverzy, fošny, desky a když Bůh dal i porcelán a jiné památky jako třeba kapesní hodinky a jiné, které si naši bývalí odsunutí spoluobčané ukryli do dvojitých podlah. Nebyl to dobrý pocit, až s toho srdce bolelo. A nadýchali jsme se při tom hodně výfukových plynů a dodnes, když ucítím naftové splodiny, tak si vždy na ten vojenský zážitek vzpomenu.
Co říci na závěr? Nic! Taká byla v roce 1959 doba u VS a PS MV.
Nakonec jsme byli rádi, že vojenští páni svůj slib dodrželi a jedny slibované vojenské manévry nám opravdu odpustil

Domky se zřejmě likvidovaly již dříve, myslím ty opuštěné na záp. hranici. V pozdějších letech, kdo na hranicích sloužil bude jistě pamatovat, nastala likvidace kamenných hrází - tarasů, ohraničujících políčka. Kameny z nich se drtily na drobnější štěrk. Tato devastace má následky až do dnešních dnů - rychlejší odtávání a tím i rychlejší odtok svrchních vod a snížení hladin spodních vod.

Radši ani nebudu reagovat.
Hlavně zdraví.

kamarád mýho staršího bráchy se na tom bourání objektů v blízkosti sh taky podílel. dodnes si pamatuju, jak se ta akce prý oficálně jmenovala : přeměníme pohraničí v kvetoucí zahradu...

Nejvyšší čas shodit obytné auto ze špalků a vydat se do těch míst co jsme kdysi dávno demolovali.
Přesněji do obce Místo jak to tam dnes po šedesáti létech vypadá.
Přeji všem hodně zdraví a ještě více jarního sluníčka.

Jak se zdá, tak vinou velkých mrazů došlo ke kalamitě horší, że tady zamrzl přísun vzpomínek kamarádu na naši vojnu u VS i PS. Škoda.
Proto doporučuji občas nakouknout do KNIHY NÁVŠTĚV na našem webu VNITŘNÍ STRÁŻ V LÁNECH, kde je stále velký příliv vzpomínkových přispěvků jak kamarádů z VS, tak poslední dobou i PS.
Přeji všem hodně zdaru.

Nazdar, Lumíre, řekl bych, že nejde o zvlhnutí prachu, ale o to, že přece jen uplynul drahná doba a my se vešlapali do věku, kdy možná řada našich kamarádů již nežije nebo jsou i tací, co o těchto stránkách nevědí a až čirá náhoda, stejně jako mne, je k nim přivede. Nezbývá, než abychom se těšili a doufali, že se ozve třeba i ženista nebo dráteník.

Kde jsem v letech 1955 - 1957 u PS sloužil tam byli nějací "Šmydlibojs". Sušice, Litoměřice, Prášily. Vždy se dali dohromady housle, křídlovka, saxofon, klarinet, harmonika a bicí. Někde i kytara, pozoun. A tak byly "výjezdy" do okolí a taneční zajištěny. Škola Litomřice měla dobrý orchester.

Zdravím pamětníky z PS-VS z let 1958-60, kteří prožili perný kurz dálnopisců a pak měli tu sílu pokračovat v tamní PŠ.
Vedle "Šmidlibojs" vzpomínám málo známé aktivity bažantů i mazáků, kdy ve volném čase, navíc s požehnáním velitelů mohli prchnout z kasáren mezi civilisty. Navíc, když se tam vyskytovala krásná děvčata z Litoměřicka. Hned první nabídku velitelů jsme mnozí využili a nechali se zapsat do tanečních v Armádní budově naproti naše školy. První hodinu jsme všichni nestihli být v polobotkách, z čehož děvčata měly hrůzu, ale rychle jsme to napravili. Tanečnice byly sesbírané snad ze všech škol z okolí. Byly to krásné chvíle, my bažanti stydliví a naše tanečnice ještě víc. Takže moc vzpomínek z tohoto období mi nezůstalo. Ale pamatuji, že na tak zvané "šlus" koloně byly přítomné mnohé maminky tanečnic a se zalíbením pozorovaly nás statné kluky, který by eventuálně byl vhodný pro její dceru, ale hlavně na robotu v zahradě nebo v poli. Po tomto úspěchu opět některý aktivní velitel navázal družbu naše školy s vedlejší školou Zemědělské mládeže, která je dodnes v pěkné vile nahoře pod sadem Boženy Němcové, tehdy snad Rudé armády.
Byli jsme již pokročilejší, protože skončil kurz a pokračovalo jen "tvrdé jádro" čety dálnopisců PS-VS. A tam už šlo opravdu o "život". První zamilovaní byli naši mazáci, tedy velitelé družstev, kteří opravdu ztratili hlavu a již se nikdy nevrátili ke svým maminkám, protože trvale zapustili kořeny v Litoměřicích a Křešicích. No a pak svými čerstvými geny obohatili tamní populaci. Družba se rozrostla o další aktivity, jako JUDO kurz, smíšený pěvecký a taneční soubor, což mělo velký ohlas.To byl signál i pro ostatní mužstvo k dalšímu ještě těsnějšímu soužití. Dodnes vzpomínáme naších velitelů - četařů: Mirka Mastného z Prahy, zůstal v Litoměřicích, Jirku Mladého z Žatce, zůstal v Křešicích. Jedině Josef Václavík z Krnova včas ucuk a vrátil se domů. Ale měl na malé, protože ještě dlouho na něj vzpomínala slečna Václava Malá ze Mšeného

Volby a všechno kolem toho už dávno utichlo, ale mám nedobrý pocit, že i do těchto stránek se vloudil podezřelý klid. Asi došlo k úplnému vystřílení naších vzpomínkových nábojů z naše vojny.
A tak krátce vzpomenu na příhodu z kurzu dálnopisců PSVS r. 1958 v Litoměřicích, kde se na nováčky začali zvlášť vytahovat mazáci-velitele družstev. Samozřejmě vše podle normy "A 1/1". Asi chtěli zjemnit síto pro pozdější výběr do poddůstojnické školy. Tehdy bývalo dost časté, že po večerce byl opakovaně vyhlášen cvičný poplach s nástupem na dvoře školy s kontrolou předepsané plné polní. Tentokrát byl poplach opakovaný s kontrolou, takže povel k přesunu mimo kasárny byl vydán až někdy kolem půlnoci. Naší poddůstojníci nás hnali "svinským" krokem do příkrého stoupání směrem k vrcholu Mostné hory. (Nikoliv Mastné, jak jsme se tehdy dlouho domnívali). Pak byl vyhlášen povel plyn, masky nasadit a pokračovat urychleně k zdolání vrcholu hory. Všichni jsme byli v té době fyzicky, snad i psychicky úplně na dně. A tehdy se to stalo. Jeden hoch trochu silnější a snad i starší, ten výcvik stresem nevydržel. Vztyčil bodák na své samo nabíjecí pušce (vzor "57-58") a hnal se s křikem na svého velitele družstva. Byl jsem svědkem, že jen díky pohotovým kamarádům nedošlo k mimořádné události. Snad to byl poslední výcvik stresem při nočním poplachu. A fakt si nevzpomínám, že by ten zoufalý voják byl nějak potrestán.
Tak i tak jsme cvičili v roce 1958 (snad za Čepičky) v kurzu dálnopisců PSVS v Litoměřicích. Přesto všechno vzpomínáme v dobrém. A všichni dnes shodně tvrdíme, že v Litoměřicích byla tehdy dobrá vojna, ale podruhé už bychom ji zažít nechtěli.

No, když byla na Mostné hoře zrovna otevřená restaurace, tak na naše gáže, 90,-Kčs, to byla MASTNÁ.

Zdravím všechny pamětníky z PŠT PS-VS MV, kteří měli tu čest kolem roku 1957 až 1961 vojákovat v krásném historickém městě Litoměřicích. Po přijímači v Jincích Valdek koncem roku 1958 bylo pár mladých vykulených nováčků od VS odesláno s plnou polní do kurzu dálnopisců v Litoměřicích. Škola, rozmístění učeben a ostatního bylo přesně tak, jak popisuje kolega Libor Žiška a jiní. Mimo jiné mi dodnes utkvělo v paměti aróma mokrých uniforem šedesáti kluků napěchovaných na patrové postele v jedné místnosti, kde se tehdy topilo v kamnech. Večer horko, ráno kosa. Nezapomenu na nesmyslné uhlazování chlupů dek na postelích vlhkým kartáčkem před prohlídkou do přesných kosočtverců. Ale připouštím, že to být jen kapric naších velitelů družstev. Vzpomínám na opakované noční poplachy, balení plné polní potmě, (prý k vůli náletům), nástupy na dvoře s kontrolou všeho co jsme zapomněli. Včetně obálky se známkou a adresou rodičů. Ale byli jsme mladí a časem jsme si na výcvik stresem zvykli, který je u všech armád stejný. Z té doby si dokonce pamatuji na naše super mazáky od PS četaře Landu a Poborského. Dobře si pamatuji na naše velitele družstev, četaře PS Jirku Mladého, Mirka Mastného a Josefa Václavíka. V té době byl velitelem čety dálnopisců mladý poručík PS Jaroslav Šindelář +. Po skončení kurzu došlo k výběru pro další běh studia v PŠ. Snad se Vám některá jména vybaví: PS Václav Kripner +, PS Jirka Novotný, PS Jaromír Kořistka +, PS Jirka Kliment, PS Jirka Přenosil +, PS Vladimír Valenta, PS Jirka Hanka, PS Antonín Urbanec, PS Jirka Řehák, PS Emil Šťastný +, PS Miroslav Moravec, VS Lumír Vons, VS Gerhard Dřevjaný +, VS Jirka Míček +, PS Václav Vojtěchovský, PS Alfréd Šíp, PS Ladislav Morstýn +, VS Miroslav Jílek +, a VS Petr Klimša. Po ukončení PŠ byli do dalšího běhu školy vybráni jako velitele družstev svobodníci: PS Josef Vrzal z CHoustníku, PS Jiří Hanka z Prahy a PS Antonín Urbanec z Prahy.
Všem pamětníkům přeji pevné zdraví, klid a pohodu do naších dalších let.

K PS Ant. Urbancovi - podle doby služby není totožný se starš. z povolání Urbancem, který sloužil tuším jako velitel jedné spojčety v roce1956.

Prostřednictvím kolegy L. z PŠT v Litoměřicích, (který má na rozdíl ode mně internet), jsem ho požádal o laskavost, aby zprostředkoval pozdravení všem kamarádům a pamětníkům z ročníků 1958 až 60 s kterými jsem sdíleli dva roky mladého života. Někdy perného, když vzpomenu na výcvik taktiky na Bídnici s dobýváním zákopu nepřítele při povelu PLYN, masky nasadit, kde jsme opravdu hrábli na dno fyzických sil. Ale byly i radostnější chvíle, kdy jsme proháněli děvčata z pěveckého kroužku z družební Zemědělské školy v Litoměřicích. Bylo by toho hodně na co po mnoha létech vzpomenu, ale nechci tady zbytečně oxidov a zabírat prostor jiným.
Rád bych připomněl personálním složení vedení PŠT v té době o čem už tady byla řeč přede mnou . Velitelem školy byl kapitán BREJCHA. Jeho zástupcem (hodnostně vyšším) major RYCHTAŘÍK (fronťák). Měl rád koně. Politrukem pak nadporučík STEJSKAL. Velitelem roty kapitán HEŘMAN (adresa školy PS-109/H, velitelem čety poručík Jaroslav ŠINDELÁŘ, (zvaný Punťa) Milí kolegové, přeji hodně štěstí a zdraví do naších dalších let. Váš kolega PS Antonín Urbanec z Prahy.

Nazdar "chlapci" PSVS - Litoměřičáci! Je to radost, že se ozýváte a oživujete tak časy našeho postpubertálního mládí, které jsme ač jen časově málo odlišně, prožívali na kavalcích Pš nebo v oněch hospůdkách, včetně oné Na Kocandě, kde je dnes velký kruhák a sídliště. I Ta Mostná hora byla na nedělní špacír pěkná. Sportovní střílení jsme konali za Litoměřicema po pravé straně silnici v místě před Žernosekama, na ostré velkorážné se jezdilo někam k Doksanům. Zdravím všechny lopucháky i marmeláďáky.
ama

Reaguji na příspěvky dálnopisce Lumíra. Na litoměřické PŠ PVS jsem "studoval" v roce 1959 a 1960. A bylo to u ženistů. Nevím, jestli tam byli ženisté dřív. Ale v ženijním kurzu, který jsem absolvoval před PŠ jsme měli instruktory, kteří byli převeleni od armády. Ženistů byla ve škole jedna rota a my od VS jsme byli třetí družstvo třetí čety. Tedy úplně na konci. A až po skončení školy se nám velitel naší čety svěřil, že nás dostal skoro za trest. Byl to docela mladý poručík a jestli mě paměť nešálí, tak se jmenoval Čumplík. Choval se k mužstvu rámci vojny docela slušně. Konec konců měla jeho četa i zásluhou družstva "marmeláďáků", jak se nám od VS přezdívalo, nejlepší hodnocení. Pro doplnění, PS byli "špenáti". Ale, že by byly nějaké třenice kvůli barvě brigadýrky a výložek, tak to si nepamatuji. Jak to vojančení v Litoměřicích probíhalo je docela věrně a podrobně popsáno v příspěvcích napsaných přede mnou. Protože bahno z Bídnice jsem spolu se zimním kabátem, řečeným mantl, odevzdal při odchodu do civilu v Lánech. Ale co nebylo zmíněno v příspěvcích přede mnou je účast školy na Spartakiádě 1960. A cvičili na všech úrovních až po Strahov. A pro tento účel jsme se kompletně přebarvili na zeleno. Jako takový bonbónek. Existoval povel "zrušit krok". A jeho použití pamatuji pouze při pochodu přes most , když jsme v Terezínské kotlině nacvičovali. To spartakiádní vystoupení bylo "Cvičení vojsk ministerstva vnitra a žen rudá hvězda. my jsme cvičili s puškou a na Stahově bylo zakončení slavnostním pochodem po celé délce stadionu. Takže si dovedu představit pochod při přehlídce na Letné.
Tak jsem se vykecal a můžu se zvážit.
Zdravím všechny čtenáře těchto stránek a pokud se najde někdo koho to oslovilo tak se ozvi. Třeba dáme dohromady i pár jmen.

Jirko tleskám, úplně vyjadřuješ náladu jaká existovala za mého působení v roce 1956. My zase nacvičovali v parku u gymnázia od konce ledna1956 na květnovou přehlídku. Nácvik přerušily velké mrazy v půlce února a pak školu již shora vyřadili. Proč - nevím. S tím mostem je to pravda, ale my tam moc nemašírovali. Při vycházkách jsme nesměli ve směru na Terezín most přejít, což byla ro nás blbost, protože po levé straně za mostem byla knajpa, kde měli výborný pivo. Ale zase tam byl strašný puch z koželužny u Labe.
Dobré pivo bylo v Ltm pivovaru ve sklepě, který měl několik pater. Tam se dalo pít nepasterizované, ale strašně to lepilo ruce.BUĎ!

Kamaráde Libore, nedá mi to abych nepotvrdil Tvoji vzpomínku na ten hrozný puch z koželužny na levém břehu Ohře s kalnou a smradlavou vodu z ni vytékající. Když se otočil vítr, byl puch i na ostrově TAJVAN, kde jsme občas také zabrousili.
V našem, pozdějším ročníku byl zákaz vycházek za most přes Labe zrušen a nahrazen zákazem snad do MRAZÍREN nebo i na VIKÁRKU, ale to už nevím přesně. Ještě potvrzuji správné přirovnání té milé hospůdky na KNAJPU, která byla opravdu za mostem přes Labe po levé straně silnice na Terezín. Dnes po ni ani pes neštěkne. Tam zamířily naše kroky při první společné vycházce a vzpomínám, že se nám tam podařilo opít našeho velitele družstva PS, tehdy desátníka Josefa Václavíka (tehdy z Krnova, dnes JuDr. z Prahy). Ale při návratu přes hlavní bránu kasáren jsme málem ztropili incidentem, když našeho mazáka a velitele družstva, museli podpírat z každé strany dva bažanti. Všichni jsme s toho měli srandu a vzpomínáme dodnes, když se setkáme. Ještě s nostalgii vzpomínám na jednu starou, zájezdní hospodu s názvem NA KOCANDĚ. To byla správná lidovka, která patřila vyloženě PSVS a kde v té době se odvážilo jen málo armáďáků. Bohužel, dnes po ni nezbyla ani památka a na jejím místě je dnes kruhový objezd a snad i částečně autobusové nádraží.
Tak jsem se vykecal a jdu se zvážit, jak správně připomíná VS Jirka z Červeného Kostelce. A ještě jedna malá poznámečka, asi jsme opravdu druh na vymření, protože jen málo kamarádů se zde prezentuje. Tak ahoj a stále zdraví.

ještě si pamatuji, že naproti hospodě NA KOCANDĚ byl další smraďák - octárna. Ale kousek dák byla cukrárna U SKOKANů, kam se chodívalo s "kantorkama" na zmrzlinu a p.

Díky Michale za krásné fotografie naši bývalè školy. Při pohledu na ně se mi stále ještě vybaví i po šedesáti lètech krásnè zážitky, ale takè hodně potu při výmycích na hrazdě, klicích i poplachových nástupech. Ale byla to krásná doba našeho mládi.
Ahoj, přeji všem pamětníkům pohodu a pevnė zdraví.

Zdravím Tě kamaráde. Na Tvou otázku kdo byl v roce 1959- velitelem PŠT v Litoměřicích tolik, navíc ověřeno u kolegy PS Josefa Vrzala, velitelem školy byl kapitán BREJCHA, po nějakė době snad byl převelėn do kurzu, nebo školy a na jeho místo nastoupil major Rychtařík.
Peesák Josef Vrzal z Choustníku tam zůstal do konce vojny a s PS Antonínem Urbancem a PS Jirkou Hankou dělali dálnopiscům velitele družstev.
Všichni jmenovaní se mají dobře, jsou plní zdraví a pohody.

Ahoj a díky. Takže mjr. Rittig (Rittich), končil zřejmě se službou po nšem odchodu, tedy buď konec roku 1956 nebo v 1957. Já vím, že jsem se s ním setkal na sklárně někdy v 1959 nebo 1960. Jen to příjmení si nepamatuji.
Pokud jde o Urbance, je na jednom snímku ze cvičení radioroty na Třebenice - Sedlo v roce 1956.

Jestli máš kontakt na Urbance, pozdravuj ho ode mne, nevím jestli si bude pamatovat, ale 56 jsem sloužil pod por. Štrynclem (bydlel v Lovosicích) a vyřiď, že se každý týden potkávám s Láďou Zemanem, který školu absolvoval 1955 a 56 tam dělal instruktora radistů. BUĎ!

Ještě jednou se tady vnutím.
Samozřejmë že v tė době tam byli i ženisté. Zrovna jeden z nich, Jirka Mrázek z Červanėho Kostelce je pravidelným účastníkem naších srazů v Lánech. Jeho email: george.mrázek@seznam.cz.
Mrázek samozřejmě bez dlouhėho á.
A ještě se omlouvám za to šifrováni, jakákoliv oprava a krok zpět znači šifry. Asi proto, że to pracně píši z mobilu.
Lumír z Ostravy.

Ještě jednou se tady vnutím.
Samozřejmë že v tė době tam byli i ženisté. Zrovna jeden z nich, Jirka Mrázek z Červanėho Kostelce je pravidelným účastníkem naších srazů v Lánech. Jeho email: george.mrázek@seznam.cz.
Mrázek samozřejmě bez dlouhėho á.
A ještě se omlouvám za to šifrováni, jakákoliv oprava a krok zpět znači šifry. Asi proto, że to pracně píši z mobilu.
Lumír z Ostravy.

Nazdar, Lumíre,
já jsem se na stránky dostal až koncem května 18 a to čirou náhodou, kdy mi o nich řekl známý. Jsem rád, že přítel Provazník přes Olina zajistil i stránky Litoměřické Pš PVS. Chce to uchovat vzpomínky v paměti. Nás, starých ročníků pod 1960 níže, už mnoho nezbývá, mně samotnému je tento týden 82 a na našem okrese jsme tři ze sušické brigády - silnoproudař, telefoňák a pípálek.
Ještě mám dotaz - velitelem školy byl ještě ve Tvé době Rittich nebo Rittig? Já si přesně jméno nepamatuji, ale nějak podobně se jmenoval. V mé době to byl major, před II. světovou byl u četnictva.
Buď!

Na výzvu kamarádů z PŠT v Litomëřicích vzpomínám z láskou, bývala tam v roce 1958 až 59 slušná a společná vojna pro VS i PS. Samozřejmě to je tvrzení zrovna letos s odstupem šedesáti let, także romantickė, ale znovu bych to uż zažít nechtěl.Od roku 2005 jsme asi šest krát pravidelně setkávali v hotelu Labe nad školou. Z našich kasáren znovu udělali odbornou školu v tė době s ředitelkou Ježkovou. Milá to paní, vyšla nám vstříc, pověřila školníka, aby nás dle našeho přání provedl školou. Od mansardy-horního patra, kdy v té době snad byli ubytování kuchaři, přes všechna patra s chobami s klenutými stropy a ošoupanými schody od naších pulitrů s cvoky aż do sklepa, kde dodnes jsou zbytky kina, kde nám kdysi mezi vymývaním mozků nováčkům, pouštěli Pád Berlína, nebo snad i Za námi Moskva. Byli jsme dojati, hlavně když nám po mnoha létech dovolili si stoupnout do fronty mezi žáky a u známėho výdejního okėnka dostali oběd. Aby překvapení nebylo dost, tak nás přijal tehdejší starosta města pan Landa.Byla to pěkné a dojemné setkání, když před projevem si nasadil slavnostní řetěz. My jsme provedli slavnostní zápis do kroniky města dostali zato volný vstup do Kalicha z kterého byl krásný rozhled až na rodný dům K.H.Máchy. Po šesti lėtech naše řady opustilo pár kamarádu, někteří váżně onemocněli a tak jsme naše Srazy ukončili. Hned potom jsem se zaměřil na organizováni Srazu veteránu z druhèho roku vojny, kde jsem po PŠ dostal "umístěnku". S kluky z II.Brigády VS v Lánech se scházíme pravidelně, letos po osmé se stejným programem. Návštěva naších bývalých kasáren, kde dnes sídlí Hradní stráž a kde nám tehdejší velitel HS inżenýr, podplukovník Studený każdėmu z nás věnoval Pamětní list. Pak přijetí u starosty obce pana Sleničky, návštěvy zámku, muzea T.G.Masaryka, ale hlavně už po osme, vždy 1.června v pravè poledne se scházíme v restauraci Fontána tamtéž, do které všechny pamětníky a zájemce srdečně zveme.

Tato poddůstojnická škola byla orientována zcela jistě na spojovací složky - telefonisty, radisty, dálnopisce, myslím i ženisty (ale to již nevím přesně). Dislokována byla v pozdější základní škole vedle poštovního úřadu na proti diviznímu velitelství ČSLA, poblíže hoteli Labuť. Zcela jistě existovala v letech 1955-56. V té době byl jejím velitelem mjr. Rittig (tuším, že je to správně), velitelem spojovací roty byl kpt. Zdvihal, staršinou pak
starš. Pustějovský, velitelem radiočety por. Štryncl, instruktory čet. Hluchý, čet. Zeman.a d. Žáky byli přísl. VS a PS.
Vzpomínám velice rád na rok 1956, kdy jsem v PŠ pobýval, na strašnou "Bídnici", kde po cvičení na vápencové zemině, hlavně když bylo po dešti, nešlo nic pořádně vyčistit, hlavně ne flinty a tak se používalo "čikuli", protože s tím šlo bezmála všechno,
na vycházky na "Tchajvan", kde jsme se střetávali s frekventanty důstojnické školy KG, budoucími politruky, frajery, které nikdo neměl v lásce, s podivem ani my, zelené čepice. Nebo tanečky s dívkami ze SPedŠ. To byly většinou holky pro každou srandu. Školu měly naproti kněžskému semináři a tak se s radostí objevovaly v otevřených oknech při úpravě horních dílů spodního prádla. Seminář nakonec musel zabílit okna. Procházky na Mostnou horu, návštěvy Hrádku, spojené s tancovačkami, pravidelná korsa po náměstí a to hlavně pro "potkávání se" se dvěma nádhernými modrookými dvojičkami. No a pak - bylo místo 270km domů jenom 35km. Taky kamarádství s kluky ze všech koutů vlasti, s Moraváky, Slováky, Maďary. Všichni jsme táhli za jeden provaz. A abych pravdu děl, na rozdíl od toho co mi vyprávěli moji synové později, žádná buzerace ani šikana na PdŠ neexistovala. Ta škola byla opravdu exkluzivní. Mě alespoň uvedla do jiného oboru.
Vzpomínám rád a zdravím všechny "kluky" ročníku školy 1956!

Trochu z jiné strany Litoměřic. Vojančil jsem tam v létech 1958-59, taky v podd. škole,ale u armády v Jiříkových nebo taky Žižkových kasárnách. Jenom chci potvrdit, že tehdy byly férová vojna, žádná šikana proti tomu, co vyprávěli mojí synové. Žádný poddůstojník mě nepožádal ani o cigaretu, natož o nějakou jinou úsluhu.

Máš, příteli, pravdu. Jiná doba jiné mravy. I moji synové, ač to byli aspiranti, říkali, že mezi běžným mužstvem byla šikana. Ale to již byla osmdesátá léta.
Neexistovalo, aby se někomu vařila káva, či běhalo na extra nákup. A když neměl cigaretu a požádal slušně, tak ji dostaů. Proč ne.

K fotu č. 4 - betonová deska u stromu vpravo - byla součástí "gorodku" pro volnočasovou činnost. Byl tam ruský kuželník - koule visící na jakési šibenici kterou se kývavým kruhovým pohybem srážely kuželky, dále tam byla dřevěná bradla a koza a železná hrazda. Vlevo zadního traktu a v popředí u stromu vpravo byly strážní posty noční, denní pouze vlevo zadní ásti budovy, kde byl vjezdd z ulice. Čelní pohled na průčelí budovy dvě okna vlevo vstupních dveří byla místnost dozorčího školního praporu a strážnice. Okna vpravo dveří byla kuchyně a jídelna. Jídelna byla myslím společná pro mužstvo i pro šarže.
Na I. II. patře byly ubytovací světnice a třídy prro výuku . Foto č. 1 je pohled na školu od velitelství divize. Já sám jsem byl ubytován v I. patře, rohová místnost průčelí vlevo. Tuším, že nás ve třídě bylo ubytováno cca 50-60 na patrových kavalcích. Z oken byl krásný pohled na cukrárnu "U Dejmalíků". Oblouková okna v přízemí levého rohu byla ordinace a marodka. Přilehlá ulice vede k Hornímu nádraží Litoměřice - na jejím konci se odbočuje vlevo. Trať spojuje Lovosice a Českou Lípu.

Je někdo, kdo v uvedených letech sloužil v PŠ PS Litoměřice - radio, telefon, dálnopis, ženijní? Ozvěte se, kolik málo nás z té doby ještě zbývá? Vzppomínám na kluky ze Slovenska Nagy, na Jirku Koláře z Děčína, Jirku Moravce, Ivo Zapletala z Krnova, Moraváka Vepřeka, Plačka ze Strážnice, Vencu Holého z Ústí n.L., Andodiho, Banyho, Láďu Zemana, Zavadila.
Na výborné chlapy kpt. Zdvihala, por. Štryncla z Lovosic, na Bídnici a neodstranitelný vápenec z kvéru a mundůru, na Mostnou horu, na Kočku, rajony, cukrárnu "U Dejmalíků", na tancovačky na Hrádku, na výborný litoměřický pivo, na ty černovlasé a modrooké dvojčata na korzu, na potyčky s budoucími politruky ČSLA, na hotel Labuť s výborným tanečním orchestrem a taky na náš "šraml". No nebylo to krásný?
A také blonďatý Urbanec... Vůbec celá parta našich oficírů i poddůstojnických instruktorů byla eňo něňo. Kpt. Zdvihal byl náš "foter". Podsaditý pán, nohy trochu do O, ale jak jsme při mašírování na Bídnici pěli! S velikou jistotu mohu říci, že kluci Péesáčtí a Véesáčtí jsme byli nejhezčí chlapi v Litoměřicích.
Tak hoši!

Nemohu si za celou ZVS stěžovat na mizernou stravu. Pravda, studená cestovní, to zrovna nic moc, pokud nebyl turistický salám, nebo vepřo ve vlastní šťávě. Ale asi nejlepší se vařilo v Pdš Litoměřice. Šéfa kuchyně zastávala korpulentní paní, urostlá, tak 180cm. Všechno měla pod palcem, hotový jeneralisimus. Svíčková byla svíčková, pečeně pečeně, knedle nadýchané. Hodně dala na luštěniny. A na to si, vzhledem ke svým ústům, plným nepravé zubní výbavy, právě vzpomínám. Čočka! Každý si vybaví Popelku, ale přebrat čočku pro celý školní prápor, na tom poctivě makala celá četa!! Tu čočku jsme přebírali dvakrát. Proč? Šéfová sáhla do toho čtyřicetilitrového hrnce a ejhle, podařilo se jí z něj vytáhnout malý, asi 4mm kamének. "Kluci, chcete si vylámat zuby?!" zahřmělo v přípravně kuchyně. Nu a makalo se znovu.
Erteple, to byla sranda. Někteří kluci si málem uřezali prsty. Na praporu nám vařil takový drobný blonďáček, povoláním horník. Dobře! Až na výjimky vařil podle receptů, které měl od své babičky. Ještě dneska mám v ústech chuť jeho palačinek nebo buchet. Jen jeho jméno si nepamatuji. Divím se mnohým klukům, jakou mají paměť na jména. Zdař.

Dík ,kamarádi.

Ne HOLÉHO ale HLUCHÉHO. Holý byl Prokop, v 15. století. Omlouvám se.