Vojensko.cz

Prosím každého, kdo by mi mohl říct něco k Poddůstojnické škole PS a VS - technické v Litoměřicích, ozvěte se mi. Zajímalo by mě jak to bylo v roce 1964 při reorganizaci. Víte něco o VÚ-CO 1859? Děkuji.
o-lin@seznam.cz

Zavítal jsem na povinné jarní trhy v Ltm a tak jsem s nostalgií projížděl kolem hráškově zelené boudy, kde jsem v roce 1956 pobýval. Kolik nás asi ještě asi zbývá a kam nás koloběh života zavál. Po absolvování jsme se rozlétli na brigády a na prapory, k nováčkům do přijímačů. Ještě na dalších 15 měsíců. Ale i ty utekly a mazali jsme domů v hubertusech nebo montgomerákách teplou vložkou. Bývala i móda do civilu v manšestrovém saku s pestrou kravatou.

Staršina roty Pustějovský byl známý svým rčením k rajonům : " tak hoši, hajzlíky do sucha a dlážku kyselinou".
Jinak ať vzpomínám tak či onak, nemohu si vzpomenout na žádnou buzeraci.

Na konci léta nebo počátkem podzimu 1956 se konalo velké součinnostní cvičení vojsk ČSA a MV (PS i VS). Datum si nepamatuji, to není tak podstatné. Součinnostního cvičení - manévrů - se zúčastnila celá naše Pdš PSV Litoměřice na různých větších i menších útvarech PS v JČ a ZČ kraji, kam jsme byli odtransportováni i se svou velkou radiostanicí o výkonu 100W. Její písemné kódování si nepamatuji, číselné bylo 100. My radisté jsme zajišťovali radiospojení mezi útvary PS a armádou. Stanici jsme měli umístěnu v půdním prostoru tehdejšího praporu PS Horní Planá. Provoz radiostanice vlastního praporu byl v režimu bežného služebního spojení praporu s brigádou a rotami.
Vzpomínky mám docela živé na sám provoz s armádou. Ne, že bych se chlubil, ale naše pípání bylo dá se říci profesionální, něco jako liga, u armády šlo něco jako o I.A třídu a to jak v rychlosti vysílaných znaků, tak v příjmu i v kvalitě. Cvičení trvalo pár dnů. Vrátili jsme se do Litoměřic, odzkoušeli naše znalosti a rozjeli jsme se k našim kmenovým útvarům. Já bych rád ale věnoval vzpomínku té krásné šumavské krajině, kterou v údolí protékala čirá voda Vltavy v krásných meandrech, a kde na jejím pravém břehu přímo proti budově praporu Horní Planá máchaly dvě nádherné dívenky, dnes již tak babičky mezi 78-80 roky, prádlo tak, jak Božena, když ji spatřil kníže Oldřich u potoka. Bože, to byl pohled. Dnes by to jeden vidět nemohl. Žel, je tam širé jihočeské móře. Škoda. BUĎ!

konec června 1956 (25.) až počátek července- 5.7. - jsme jedna četa s rdst A7B a RO8 (nebo 21?) odpochodovali z Litoměřic pod hrad Košťálov uu třebenic, druhá četa pak pod horu Sedlo za Úštěkem. Pěšmo v půlitrákách to byla s plnou, polní stanicema pěkná túra. Postavili jme stanový tábor, vařilo se v polní kuchyni, jedlo se z ešusů. No jak na skautském táboře. Radiospojení bylo jak fonií tak telegrafií. Včetně telegrafie na A7B, ruských radiosstanic, které se trochu upravily a dalo se vysílat i klíčem. Také se zkoušela směrová UKV radiopojítka z hradu Košťtálova na vrch Drdlo - kam vidím, tam mě slyší. Tehdy se jednalo o zavádění nové techniky. Měla skutečně nevýhodu, že za kopcem nebyla slyšet.
Sojení se praktikovalo i v noci, byla lepší slyšitelnost ale také větší ruch v éteru. Bylo to zpestření školního života a hlavně to nebyla pověstná Bídnice.

Ale prd na Drdlo, správně SEDLO.

To polní ležení sice nebyla bídnice, ale mělo to jiné ,mouchy. Jeden den jsme s radiostanicí šli k úpatí Košťálova, kde na severovýchodní straně jsme měli zaujmout "zamaskované bojové postavení. Vyhlédli jsme si pěkné místo v křovinách, přímo ideální. Rozložili jsme maskovací pláštěnku na zem, stanoviště z venku obhlédli jak z blízka, tak i z povzdálí, a usoudili, že je to přímo TOP a zalehli a začali korespondovat s protějšky z kopce Sedlo. Po chvíli jsme oba pocítili lechtání na rukou. Mysleli jsme, že je to atak mravenců Překvapení pro nás bylo, že to byli zakulacení ploší broučci, kterým se říká klíště. Nelžu, taková kvanta jsem jich předtím a ani po té neviděl. Tak skončil náš bojový pobyt ve křoví, vylezli jsme mezi suť kamení, sundali blůzy (naštěstí to byly letňáky) i košile, vyklepali a postupně jsme seběhli do tábora, kde jsme se se převlékli do čistého, blůzy jsme si vzali "kopřiváky" a pokračovali v "bojové činnosti".
Třebenice -to je nejen meruňkový ale i třešňový pojem, takže nájezdy na třešňové sady se za tichého souhlasu JZD konaly skoro denně. Další lahůdkou pobytu u Třebenic byl tamní chléb a pečivo. Rovněž tamní muzeum českého granátu.

k foto 1., ten pán v té košili byl ZVP, jméno si nepamatuji.