Vojensko.cz

Nezlob se, ale ztratil jsem přehled, od koho vlastně ty příspěvky jsou a souhlasím s tím, jak přede mnou někdo psal, to nějak seřadit, já si opravdu tyhle věci velice rád přečtu !!!!!!! protože sám sháním informace o své ?rotě?. Chtělo by to ale dát to do nějakého formátu, aby, když si to přečtu, to mělo nějaký význam a souvislost. Tak to, přestože si opravdu velice rád tyto příspěvky přečtu, mě souvislosti nejdou dohromady........ škoda, jsem rád za každý příspěvek.
to není kritika,jenom příspěvek k tomu, aby to bylo pro ostatní, Kteří tuto problematiku neznají bylo, srozumitelné . Moc ti fandím,znám tvoje příspěvky, ale je potřeba, nezlob se, to nějak dat?dohtomady;?. A 6hlavně, aby to bylo srozumitelné pro ty, kteří zas tuto problematiku tak to neznají A přesto si tyto informace, Jardo tvoje příspěvky velice rád přečtu. Jirka

Pro nás, kteří mají službu na pohraničních rotách za sebou, se můžou zdát tyto vzpomínky J.F. jako nezáživné, ale musíme si uvědomit, že to je proto, že to jsou nějakou obměnou mnohdy naše příběhy. Každá odbornost (řidiči, psovodi, střelci, spojaři, ženisté, kuchaři, atd.) si na pohraniční rotě prožila své a zůstává to u mnohých v nitru duše a nikdy to nespatří tyto stránky vojenska.cz .. Já osobně jsem vyslechl takové neskutečné příběhy, ale ověřené, že i filmový scénaristi by bledli závistí slyšet je.

Je to senzační čtení......

Jardo, je to takové těžkopádné - ty tapety pod sebou. Chtělo by to zkopirovat do Wordu a nechat zavěsit jako plnohodnotnou vzpominku ke staženi.

Dávám ti za pravdu, ale rozhodl jsem se pro tuto formu, protože mnoho dalších komentářů tu vzhledem k rokům které zastupuje tento list, nepřibude. Ty vzpomínky Jiřího Fiedlera krásně doplňuje jeho soubor těchto dobových fotek z let 1956-58 ,ale i soubor Julka Pavlase z let 1955-57 (náčrtek roty) . Těch pánů, kteří zastupují tyto ročníky je již pomálu. Nehledě k tomu, u této roty došlo k přerušení posloupnosti , kdy byla budova předána armádě (1966) a střežený úsek rotě Vašíček. ----------------- Přiznám se ti, že se mi velice těžko psala některá slova v souvislosti s Vašíčkem, protože ta sdělení byla od pana Krále (a nebyla konkrétní - že někde byla zrušena rota pro dezertaci ). Musíš se dívat na některé věci s nadhledem, že teď má každý v torně maršálskou hůl. Po některých zveřejněných skutečnostech z historie Vašíčku na jeho stránkách i Jiří F. nahlíží na Vašíček již opatrněji. VYDRŽ, jsou to příběhy těchto konkrétních lidí na těchto dobových fotkách . Ve zkratce, CHCI TO TADY TROCHU ZAPLNIT . Jarda Koucký

Když jsem se zmínil před Jiřím F. , že v dnešní době Internetu není problém sehnat člověka, pokud žije, tak mi dal za úkol sehnat v mém bydlišti Julka P. . A ono se to povedlo a ještě jsem získal dobové snímky pro zveřejnění zde na stránky této zaniklé rPS z let 1955-57.

U příležitost letošního (2019) srazu Vašíčku a zaniklých rot v jeho úseku, popřál Jiří Fiedler - Javor (majitel těchto dobo.fotek) účastníkům letošního setkání pěkné počasí a mnoho krásných zážitků. Při této příležitosti jsem Jiřího požádal, zda mohu zveřejnit jeho vzpomínky na prožitých 800 dní na zelené hranici. Souhlas jim byl potvrzen a tak se pokusím zde zveřejnit jeho napsané vzpomínky, kterých jsem držitelem. ----------------------
--- Úvod : Moje anabáze u Pohraniční stráže započala vlastně už u odvodu v dubnu 1955, kdy na dotaz důstojníka odvodní komise, zdali se bojím v noci v lese, byla má odpověď negativní, bylo rozhodnuto -- Pohraniční stráž. To bylo v mém případě jediné a zřejmě dostačující kritérium. Tak též dopadli i další tři moji spolužáci. To, jak dnes někteří novináři píši, že příslušníci PS byli "nejlepší synové dělnické třídy" bych zpochybnil. Všichni čtyři jsme sice pocházeli z dělnických rodin, avšak otcové nastávajících strážců hranic byli v minulosti aktivními členy sociál.demokr.strany a navíc všichni čtyři adepti PS byli do roku 1950 členové místní skautského oddílu a navíc dva z nich se účastnili ilegální skautské činnosti do svého nástupu na vojenskou službu v říjnu 1955. To jen na okraj k tomu, jak "pokrokoví" byli příslušníci Pohraniční stráže. ----------------------------------------------
NÁSTUP na Vojenskou službu a výcvik. --
Po přísně utajovaném přesunu, kdy nikdo z nově nastupujících účastníků nesměl vědět, kde jeho putování skončí, jsme dospěli do Chodové Plané, místa výcvikového střediska 12.pohraniční brigády. Zde se cesty nás čtyř mušketýrů z jedné slezské obce rozcházejí. Byli jsme rozděleni do různých čet podle odbornosti. Po absolvování výcviku zůstal jeden u záložní roty Turecko v Plané, druhý jako spojař na pohraničním praporu v Halži, další jako kuchař na 15.rotě Hraničky, spadající pod prapor v Rozvadově a já jako motospojka na 12.rotě Zlatý Potok - Skláře (zvané také Windischgrätz), //BUDE POKRAČOVÁNÍ//

Zlatý Potok - Skláře (zvané také Windischgrätz) , spadající pod prapor v Lesné. Výcvik včetně vojenské autoškoly trval čtyři měsíce včetně pohraničního výcviku.
Po ukončení a zkouškách jsem byl 26.února převelen na 17.rotu Nový Dvůr na rozvadovský prapor, kde jsem měl fungovat jako motospojka. Posléze se zjistilo, že na výše uvedené rotě motospojka není plánovaná a tak jsem 15.března 1956 byl přemístěn na 12. pohraniční rotu Zlatý Potok - Skláře. Pro nezasvěcené jen doplněk, že pohraniční rotu tvořilo několik dřevěných baráků, případně několik původních budov pokud se rota nacházela na místě nějaké osady, které bylyrozmístěny, zvláště podél západní hranici ve vzdálenosti 5 až 7 km od sebe /podle terénu a předpokladu přechodů, kde bylo umístěno na 50 až 60 pohraničníků. ------------------
-- 12.pohraniční rota Skláře - Zlatý Potok (Windischgrätz) . 12.rota byla nejvzdálenější rotou 3.praporu v Lesné. Celý úsek roty se nacházel v kopcovitém zalesněném terénu o průměrné nadmořské výšce 800 metrů a na mapě republiky se nachází ve druhém nejzápadnějším výběžku. Rota byla ve výšce 750 , drátěný zátaras (EZOH) v 800 metrech a o délce 4 800 metrů.. Od hraniční čáry byl vzdálen cca 300 až 400 m. Střežený úsek hranice měřil 5 200m a byl ohraničen hraničními kameny HM10 na pravém styku /hranice s 11.rPS Pavlova Huť a HM16/4 na levém styku (hranice Starý Pochr - Stoupa/. Nejvyšším bodem úseku byl kopec Havran o výšce 894 m.n.m. Významnými místy nacházející se v úseku roty byl HM 12/6 - tzv. Křížový kámen a pramen řeky Naab u HM 11 . Samotná rota byla umístěná na pasece o rozměrech 200x200 m ohraničené lesy. Původně zde stávala sklářská osada asi o 8 chalupách zvaná Nový Windischgrätz, český název Skláře, která byla před výstavbou roty srovnána se zemí . Na Sklářích zůstala jen hospodářská budova, která sloužila jako stáj a stodola na uskladnění píce a dřeva. Rotu tvořily dva dřevěné baráky UBA, postavené severojižně v mírně svažitém terénu. // BUDE POKRAČOVÁNÍ //

Horní barák sloužil pro ubytování mužstva, spodní barák jako kuchyň, sklad, kancelář velitele, společenská místnost (PVS) a jídelna. Vše ohraničeno deskovým plotem. Územím roty procházela silnice ze Zlatého Potoka ke státní hranici. Čtyři kilometry východněji byla samota Ostrůvek s několika chalupami a zámečkem. --
--- DISLOKACE pohraničních rot. - Dislokace rot na 3. praporu Lesná byla dle mého názoru v závěru 50.let tato: 10.rPS Pavlův Studenec, 11.rPS - Pavlova Huť, 12.rPS - Zlatý Potok (Skláře), 13.rPS Starý Pochr - Stoupa a 14.rPS Jedlina . Rota PS Vašíček, která je v této sestavě oficiálně uváděna, byla sice v roce 1951 postavena, ale v roce 1953 zrušena a zbourána pro dezertaci časti velení roty. Tuto skutečnost znám z vyprávění mých předchůdců sloužících na Zlatém Potoku v letech 1953-55. V letech 1956-58 rota Vašíček dle mého názoru neexistovala. Takřka denně jsem těmito místy projížděl a nebylo možné, abych se této roty nevšiml. Byla obnovena až v letech 1964 - 1965, kdy došlo ke změnám v dislokaci rot - Pavlova Huť byla bez náhrad zrušena, rotu Zlatý Potok - Skláře převzala armáda a rota sloužila jako základna pro výstavbu hlásty Havran v letech 1967-70 . Rota Vašíček sloužila jako náhrada za zrušené roty. Zde se dostávám do sporu s archivy. Ty potvrzují, že rota Vašíček existovala nepřetržitě od roku 1951. Tato skutečnost vyžaduje další osobní šetření v archivních materiálech . ---------------------
---ŽIVOT NA pohraniční rotě.: Na rotě Skláře bylo umístěno 50 vojáků rozdělených do 5 družstev - tři družstva střelecká, jedno psovodů a koňáků a družstvo specialistů - dva kuchaři, vozka, spojař a motospojka. Rotě velel velitel roty, obyčejný nadporučík - v našem případě to byl npr Tolar, zástupce velitele roty - Slovák npr Půček a zástupce pro věci politické - politruk. V prvém roce služby tuto funkci vykonával poddůstojník 2.ročníku, později pak důstojník - v našem případě por.Salon .Velitel roty Tolar byl rozhodný muž robustní postavy, //POKRAČOVÁNÍ

Velitel Tolar byl rozhodný muž robustný postavy, k vojákům spravedlivý, náročný ve výcviku (jako prvý vybíhal v čele cvičícího družstva v plynové masce vzhůru k zátarasu). Neváhal vyvést z roty poručíka kontrarozvědky , který zde bez jeho vědomí slídil na světnici mužstva. ZVR byla zajímavá postava, který někdy vyvolával soucit svou nepraktičnosti v životě i jako voják. Mezi vojáky měl přezdívku Japonec.. Nezanedbatelnou úlohu na rotě plnil staršina roty, v našem případě voják 2. ročníků, který se staral o hospodářské záležitosti roty. Npr.Tolar působil na rotě jako velitel do srpna 1956, kdy byl převelen. Později jsem zjistil, že byl členem štábu na rozvadovském praporu v hodnosti majora. Ve funkci velitele jej nahradil npr Vladimír Novosad, mladíček drobné postavy, věkem se téměř vyrovnal vojákům základní služby. Byl jen o 2 až 3 roty starší. Co mu chybělo na autoritě, snažil se nahrazovat "děláním vojny" - buzerací . Mazákům nechával zamykat civil, aby zabránil módním přehlídkám. Z nedávných let vím, že později působil jako velitel čety ve výcviku v Rozvadově a po té jako velitel na Hraničkách. Do důchodu odcházel jako podplukovník. Zemřel v dubnu 2013. Politruk por.Salon, byl tak trochu nevoják, který se snažil s vojáky přátelit. Přes zákaz nechával vojáky fotografovat a sám foto vyvolával. Vzpomínám si, že mě zval do bytu na večeři, když obyčejně v sobotu jsem jezdíval na prapor do Lesné a přivážel jsem jeho manželce maso na neděli, tak mě zvala na přírodní řízek. Velení roty bydlelo mimo areál roty ve finském domku. Dva důstojníci byli v té době ženatí - Tolar a Salon, Novosad a Púček vedli mládenecký život. Hlavním posláním osazenstva pohraniční roty bylo střežení hranice. Tomu bylo podřízeno všechno. I když mimo to byla prováděna TZV.bojová a politická příprava - nácvik způsobu střežení hranice. Doplňovala to tělesná výchova. Politická příprava byla zaměřena na osvětlování a uplatňování marxismu -leninismu v praxi, zdůrazňováním vedoucí úlohy /POKRAČOVÁN/

vedoucí úlohy Komunistické strany, sledování politických událostí, ale také seznamování se s běžnými vědomostmi, které by měl znát každý trochu kulturní člověk. Je třeba říci, že velká část vojáků tyto znalosti postrádala (kupříkladu orientace v mapě, některé události z dějin). K ověřování těchto znalostí sloužily jarní a podzimní prověrky. Podle výsledků prověrky byla také hodnocená celá rota. Bylo až komické sledovat snahu velitele vytvořit jedno či dvě družstva, které by u prověrek obstálo. Méně schopní měli celodenní služby, ostatní se ukrývali v méně přístupných prostorách roty. -----
---- STŘEŽENÍ HRANCE - zaměstnávalo zejména střelecká družstva a družstvo psovodů. Specialisté sloužili na hranici polovinu hodin střeleckých družstev. Jejich hlavní povinností bylo zajištění chodu roty. Za normálních okolností byla povinnost služby 8-mi hodinové, za zostřených podmínek se sloužilo 12 hodin denně. Obyčejně se střídaly noční služby s denními. Byly však vyjímky. Nejčastější služby byly stráž hranice se střídáním hlídek na místě nebo za pochodu. Ve dne se střežilo na pozorovatelně v noci u drátěného zátarasu po dobu 5 i více hodin. Dále to byla hlídka zvaná dozor, což byla obchůzka okolo zátarasů v délce 3 hodin (v zimě na lyžích). Skrytá hlídka (na rotě málo používaná) byla umísťována na vnější straně zátarasů. Poplachová hlídka - vybíhala v případě poplachu nebo zadržení. Stráž u roty - prověrka (kontrola hlídek důstojníkem), Technická hlídka - technické opravy v terénu (oprava spojení nebo drátěn.zátarasu). Službu u roty měl dozorčí důstojník roty (důstojník nebo poddůstojník), dozorčí roty a pomocník dozorčího roty. Hlídky v terénu byly vždy dvoučlenné, obyčejně voják staršího ročníku a člen 1 ročníků. Hlídka byla vyzbrojena samopalem vz.24 (star.člen hl.) se 72. náboji, samonabijecí puška vz.52 s 30 náboji pro člena, signální pistoli se sadou světlic, telefonním pojítkem a pouty. V noci baterii nebo světlomet . /// POKRAČOVÁNÍ //

Při střežení hranice se hlídky pohybovaly na vnitřní straně drátěného zátarasu, výjimečně na vnější straně při kontrole orného pásu, který byl 5 metrů široký a probíhal po celé délce zátarasu. Na vnější stranu zátarasu se hlídka dostávala podkopem pod zátarasem, kterých bylo na střeženém úseku roty pět (uzamykatelné poklopy) . K drátěnému zátarasu od roty bylo průměrně 1 500 metrů, i více, podle toho na který směr byla hlídka vyslána. Hlídky vysílal dozorčí důstojník roty. Nepravidelně byla prováděna tzv. demarkace,
-pochůzka po státní hranici za účasti důstojníka. Rozvrh hlídek byl zveřejňován na bojovém rozdělení, které probíhalo každý den v 18. hodin , kdy končil a začínal operační den. Tam bylo i vyhlašováno heslo pro příští den, kterým se zejména v noci poznávaly hlídky. Osobní zbraně vojáků na rotě byly umístěny ve stojanech na ložnicích mužstva. Při zadržení narušitele přivolala hlídka signálem poplachovou hlídku, případně podala zprávu na rotu a přivolaná poplachová hlídka eskortovala zadrženého na rotu, kde byl velitelem proveden krátký výslech. Po té byl zadržený odvezen pracovníky VKR na vyšší složky Pohraniční stráže. Na rotě Skláře došlo za období 1956 až 1958 ke čtyřem zadržení narušitelů hranic ---- 13.května 1956, 4.června 1956, 16. března 1957 a 10.prosince 1957 . Všichni zadržení přicházeli z Bavorska . Zadržení proběhla bez dramatických událostí. Zmínky si zaslouží i tzv. ženijně technické zabezpečení státní hranice. Nejdůležitějším prvkem byl drátěný zátaras. Od roku 1951 byl budován jako trojstěnný a jeho výstavba byla dokončená v roce 1952. Střední stěna, na které byly umístěny vodiče elektrického proudu z ostnatého drátu ( 5 vodičů) byla vysoká 280 cm, krajní stěny byly cca 2,5 m vysoké. Stěny tvořily dřevěné kůly o prům.10 - 15cm , mezi nimi byly propleteny ostnaté dráty. Vodiče byly napájeny proudem o napětí 6 000 V (na vstupu a 3 000V (na výstupu) z rotního transformátoru, kde byl umístěn i vypínač pro celý úsek roty.POKRAČOVÁNÍ

Zkrat oznamovala signální žárovka u dozorčího roty. Elektrický proud nebyl zejména z ekonomických důvodů zapojen trvale, ale jen v určité operativní situaci. Na některých rotách byly úseky, kde zátaras byl zaminován. Na rotě Skláře však toto opatření nebylo. Na vnitřní straně zátarasu byly rozmístěny signální prostředky. Světlice nebo nástražní osvěcovadlo byly napojeny na tenký ocelový drát, vedoucí ve výši kolen nad terénem rovnoběžně se zátarasem. Při zakopnutí o tento drát byly světlice či osvěcovadlo uvedeny v činnost. Ve většině případů bylo zařízení aktivováno zvěří nebo při větru padajícími větvemi. Je třeba se zmínit, že na elektrických vodičích zátarasů končil život mnoha kusů zvěře, zejména srn a černé zvěře. V jednom roce to bylo až 50 kusů, což posloužilo k obohacení rotní kuchyně. Eletrifikovaný drátěný zátaras byl zrušen v prosinci 1965 z důvodů ekonomických, ale také pro kritiku čsl.státu v používání antihumánních prostředků při ochraně hranic. Drátěný zátaras byl nahrazen drátěnou stěnou nízkého napětí. Mimo službu a tzv. bojové a politické přípravy pohraničník odpočíval a trávil volný čas i když jej oficiálně bylo poskromnu . Každý voják měl nárok na 8 hodin spánku. Večerky a budíčky, což je pro vojnu typické, prakticky nebyly, protože každý ulehal a vstával v jinou hodinu. Vše se odvíjelo od služeb. Jen velmi málo příslušníků roty ulehal ve 22 hod. a vstával v 6 hod. ráno. Oficiálně měl každý jen 1 hodinu osobního volna, ale praxe, zejména ve 2. roce vojny, byla zcela odlišná. Byly práce spojené s přípravou dřeva na zimu (bylo třeba 80 m3 na topení -celá rota topila dřevem) , kosení trávy, různé úpravy terénu a stavební úpravy. Práce pro hladký chod roty bylo vždy dostatek. Ke kulturnímu vyžití vojáků sloužila zejména televize, kterou si vojáci pořídili na vlastní náklady (ty jim při odchodu do civilu byly proplaceny) , každý týden byl promítán film. Vozkové vždy film přiváželi z roty na rotu. /// POKRAČOVÁNÍ //

Občas byl v rámci praporu uspořádá zájezd za kulturou do Tachova či do Plzně. Byly řídké případy, že rotu navštívila nějaká "kulturní úderka " z Prahy či Plzně.
Stávaly se případy , že někteří příslušníci roty se i půl roku nesetkali s civilizací. Takže případný výlet do ní končil bouřlivě v některé restauraci v okresním městě a následným treste v praporním vězení. V této souvislosti je třeba uvést, že každý příslušník PS sloužící v prvním sledu (to znamená na hranici), měl nárok každý měsíc na jeden den hraničního volna. Tento den mohl trávit podle svých představ. Samozřejmě se svolením velitele roty. Toto nařízení však ze strany velení nebylo vždy plněno. Žold byl stejný jako u armády (vojín 76 Kč), avšak ti jež sloužili v prvním sledu dostávali měsíční příplatek 100 Kč . Více jak pět ročníků před námi s nadějí očekávalo, že jejich služba potrvá místo 27 měsíců jen 24 měsíců. Tím se stávalo, že se stříhal dvakrát. První od 3.června do vytouženého konce října, nebo od 3.září do konce ledna. Naděje s odchodem 31.října bohužel zemřela a vojna skončila až 31.ledna 1958. A tím i přetrváním třetí zimy na čáře, kdy podmínky pro zdraví u většiny byly velmi kruté . -------- MEZILIDSKÉ vztahy na pohraniční rotě. ---
Vztahy mezi vojáky na rotě byly zprvu odtažité (rivalita mezi starším a mladším ročníkem), které se však časem měnily v přátelské. Velení roty se k vojákům neosobně dle řádů, ale tento oficiální vztah nabýval postupně formy jakéhosi vzájemného pochopení až přátelství, zejména u 2. a 3. ročníku. Drobné přestupky proti řádům byly velkoryse promíjeny. Každý z vojáků nosil denně ostře nabitou zbraň a do hlavy nikomu není vidět. Zákazy vycházek ztrácel význam, protože nebylo kam chodit. Vězením se trestalo opravdu jen výjimečně, protože chyběli lidé do služby. Pokud se týká politické organizovanosti
tak straníků z řad mužstva bylo jen několik (4-5) a členství ve svazácké organizaci bylo jen formální. ///POKRAČOVÁNÍ////

Úkolem politického vedení roty (VR + politruk) bylo vštěpovat mužstvu oficiální ideologii ve smyslu "ochrana socialistického zřízení na nejzápadnější výspě socialistického tábora a boj proti západní imperialistů podle hesla "Neprojdou". Většina mužstva /alespoň našeho ročníku( se k tomu stavěla spíše lhostejně. Jakýmsi nepsaným krédem bylo, nedostat se do průšvihu ve službě a ty to dva roky přežít ve zdraví. K heslu "Neprojdou" přibyla slova "když nepůjdou" . Vedli se politické diskuze na tehdy živá témata. Hodně se tehdy hovořilo o odsouzení Stalinova kultu . Byli takoví, kteří Stalina hájili, ale byli i jeho kategoričtí odpůrci, mezi které jsem patřil. Hovořilo se o smyslu střežení a jeho způsob. Viděli jsme jak Němci volně chodí po hranici o nedělních procházkách, což nebylo povoleno ani nám. Mluvilo se se i o tom, že střežíme hranici proti vlastním lidem. Není pravdou, že zde byli všichni politicky uvědomělí. Byli zde mladí lidé různého smýšlení, kteří svým představeným kladli otázky, na které ne vždy byla jednoduchá odpověď . Vedly se diskuze o všem možném v mnoha hodinových službách, kdy k tomu byla vhodná příležitost, protože
ne vždy se jen usilovně střežilo. ---------------------
----- MŮJ POHLED na službu u PS -- Dnes převažuje názor rádoby "demokratů", že příslušníci PS byli přisluhovači režimu, ne-li přímo vrahové. I dnes žijí ti, jež se každým rokem scházejí v místech služby, vykřikujíc heslo "neprojdou" a jsou hrdi na svou minulou službu. Jsou však i ti, kteří se rovněž sejdou se starými kamarády z vojny, aby povzpomínali na mladá léta, na kamarádství, které vojenskou službu provází. U Pohraniční stráže je tomu obzvlášť, neboť prožívali službu v kolektivu 40 - 50 lidí uprostřed přírody, mnohdy vzdáleni od civilizace, kdy jsou daleko více odkázání jeden na druhého, neboť velkou část vojenského života na hranici trávili ve dvojici. Absolvování vojenské služby bylo povinnosti a nebylo možné se ji v tehdejší době beztrestně vyhnout . ///POKRAČOVÁNÍ ////

Jako 20-ti letého mě služba u Pohraniční stráže lákala určitým neznámým dobrodružstvím. Navíc mi více vyhovovala, jelikož na rozdíl od armády probíhala v menších skupinách lidí uprostřed přírody, což mi vyhovovalo. Horlivým vojákem jsem nikdy nebyl, o čemž svědčí má konečná hodnost vojín bez sebemenšího kladného ohodnocení. Nebyl jsem trestán ani vyznamenán a na službu u PS nejsem ani hrdý ani se za ní nestydím. Byla pro mne nepříjemnou povinností
i když po létech na ní rád celkem vzpomínám. Myslím si, že jsem byl uznávaným členem vojenského kolektivu, už proto , že jsem měl částečně výsadní postavení z titulu funkce motospojky. Svědomí mam čisté - zbraň jsem nikdy proti člověku ani zvířeti nepoužil. Pokud se týče ostrahy státní hranice, má každý stát právo ji střežit. Ovšem ostraha se nesmí změnit v bránění obyvatelstvu, aby území státu opustilo. Po nástupu režimu po roce 1948 se všichni stali vězni v tomto státě - byly zneplatněni veškeré pasy, bylo zabráněno jakémukoliv volnému pohybu mezi státy přes německou a rakouskou hranici. ---- STŘÍPKY ze života na pohraniční rotě ---- Mou snahou bylo své vzpomínky řadit chronologicky. Bohužel, paměť vždy dobře nesloužila, takže běh času je někde porušen.
---Příchod na rotu -- Jak jsem již výše zmiňoval, po výcviku jsem nastoupil na 17 rps Nový Dvůr v blízkosti Rozvadova. Zde po zjištění, že rota motospojku nepotřebuje, jsem byl 16. března převelen na 12.rps Skláře - Zlat.Potok . Vzdálenost rot podél hranice spojených sjízdnou komunikací činila cca 15 km. Tuto vzdálenost jsem složitě absolvoval přes Planou u M.L. - sídlo 12.bps, do Tachova a posléze do místa 3pps v Lesné, pod který 12rps spadala. To všechno různými druhy vojenských motorových vozidel. Z Lesné pak v podvečerních hodinách s vozkou na saních posledních 12 km. Po celodenním putování jsem ujel cca 55km a již za tmy dorazil do svého nového působiště. Zde jsem se zařadil mezi běžné služebníky a především poznával nové prostředí. /// POKRAČOVÁNÍ//

To již po třetí za necelých 5 měsíců. Motocykl Jawa 250 -pérák jsem vyfasoval 18.dubna 1956. Tímto se můj pobyt na rotě podstatně změnil. Byl jsem jeden z mála, který se dostával do civilizace, získával jsem určitá privilegia, zejména u mazáků. Měl jsem postavení , které bylo určitým způsobem výlučné. Bažantská šikana se jaksi na mne nevztahovala. ----- MÁJ NA ROTĚ -----
Začal stavěním májky. Dvaceti metrový smrk byl ozdoben mašlemi a s velkou slávou vztyčen. Byla to víceméně záležitost mazáků, ti jej při kácení uřízli ve výšce 150 cm s tím, že každý den budou slavnostně po centimetru ořezávat. Povedlo se jim to snad ve dvou dnech a pak jim to velitel Tolar zarazil. Pahýl májky byl odřezán až u země a bylo po parádě. Další pozoruhodnou události byl táborový oheň, na jehož důvod pořádání si již nevzpomínám. Bylo to však družné posezení těch, kteří se momentálně na rotě nacházeli s velením roty. Na počátku května se uskutečnila moje první demarkace. Byla to pochůzka po hraniční čáře. Tvořila ji několika členná hlídka obyčejně v neděli ve vycházkové uniformě a vždy této hlídce velel důstojník. Důvěra v řadové vojáky nebyla tak veliká, aby se sami mohli procházet po hranici. Potkávali jsme německé turisty, kteří se nás pokoušeli oslovit, my jsme však odpovídat nesměli. Vzpomínám si, že nám v jednou případě nabízeli bavorské lahvové pivo. Byl zákaz cokoliv od německých civilistů přijímat. Ti je přesto uložili do vody pramene řeky Naab, který se nacházel přímo na hranici. Mimo pramene bylo na hraniční čáře v úseku roty další památné místo - hraniční kámen 12/6 tak zvaný Křížový kámen. Byl to obrovský balvan s vytesaným křížem, v němž byl usazen hraniční mezník, od pradávna určující tento hraniční bod. Přicházelo zde, tak jako k prameni řeky Naab hodně německých turistů. Několik desítek metrů na německé straně byla kaple zasvěcená sv. Hubertu, která byla rovněž turistickým cílem. /// POKRAČOVÁNÍ////

Poklidné květnové dny byly narušeny zadržením dne 13.5. . Bylo to prvé zadržení, které jsem na čáře zažil. Po vyhlášení poplachu byla rota rychle nastoupena, byla vyslána eskorta a proveden průzkum okolí. Za nedlouho byl zadržený přiveden. Byl to mladý muž přicházející z Bavorska. Měl zavázané oči a na rukách pouta. Předběžný výslech, auto, a už o něm nikdo z roty neví. Opět vše plyne normálně, jako by se nic nestalo. ------
ZMIJE --- Bylo to jednoho červnového dopoledne při nácviku taktiky na západním svahu nad rotou. Cvičili jsme na tzv. na opičí dráze přískoky a plížení. Po krátkém běhu byl dán povel k zalehnutí. v Posledním okamžiku jsem si všiml v řídké trávě do klubka stočené zmije. V poslední chvíli jsem se zarazil a poodskočil. Pozornost se mi vyplatila, protože bych ji za leh přímo hrudníkem. Nepokoušela se ani odplazit, byla zřejmě sluncem omámená. Zavolal jsem npr. Púčka, který tehdy cvičení velel. Bez rozmyšlení vytáhl pistoli a zmiji zastřelil. -----KONĚ ------
Stalo se to někdy v létě roku 1956. Vozka vyváděl ze stáje koně, chystal se někde na cestu . Nevím dnes již proč byla v horní části zárubní vbitá asi 15 cm dlouhá skoba. Vyčnívala několik cm do prostoru, právě ve výši koňské hlavy. Tmavá hnědka Ulita hlavou o skobu zachytila a roztrhla si boční část hlavy v délce asi 15 cm. Velké pozdvižení, protože se kůň samozřejmě začal plašit a řičet. Bylo umění jej udržet. Ránu bylo třeba zašít. Než přijel veterinář bylo třeba koně uklidňovat, což bylo starostí vozky. Bylo zajímavé, co následovalo po příjezdu veterináře. Nasadil koni na všechny 4 nohy objímky spojené řetězem, a na povel několik přítomných za řetěz zatáhlo. Nohy hnědky se srazily dohromady a ta upadla na bok. Samozřejmě na nezraněnou stranu. Nevím proč zrovna já, ale sedem jsem přidržoval krk a hlavu kobyly při zemi. Veterinář rozložil své nádobíčko a vyděšenému koni cm po cm ránu zašíval. Bylo to asi 15 stehů. Nevím už přesně jak dlouho úkon trval, ale určitě půl hodiny. /POKRAČOVÁNÍ/

Zprvu zmatený koník se uklidnil a posléze po uvolnění z pout se rozběhl za pastvou. Dodnes mi tento zážitek zůstal v paměti. Při vypisování této příhody si vzpomínám na příhodu jinou, taky s koněm, který se odehrál o rok později. Koně se popásali na svahu nad rotou v místech, kde začínala "opičí dráha". Ta začínala na šířku asi třímetrovým zákopem o hloubce přes jeden metr. Světlá hnědka Členka se popásala v blízkosti okopu. Byla natolik blízko, že se ji přední nohy svezly po hraně zákopu a ona se do něj dostala celou přední části těla. Ve snaze se z této pasti dostat ven, stále více do příkopu zapadala a výsledek byl takový, že se ocitla v zákopu celá, ležící na hřbetě, s hlavou na kratší hraně zákopu, nohama zoufale tloukla okolo sebe. Chvíli trvalo než se někdo této situace povšiml. Situace byla natolik neobvyklá, že si zprvu nikdo nevěděl rady, jak koně ze zákopů dostat ven. Pak někoho napadlo, že bychom koni pomohli tak, že pod jeho hlavu a krk byla vsunuta fošna, která se stále více zasouvala pod tělo koně. Bylo třeba největší opatrnosti, aby zachránci byli z dosahu kopit. Byl to více jak dvouhodinový zápas, než se úspěch pomalu dostavil. Mezi tím druhý kůň pobíhal ve dvaceti metrové vzdálenosti a hlasitě řičel. Zvedáním fošny se podařilo dostat koně do kolmé polohy tak, že se mohl opřít o zadní nohy, předními se zachytil o okraj zákopu a vlastní silou zákop opustil. ---SVOBODNÍK A.M. --- Byl vojákem druhého ročníku a pocházel někde od Zlína , tehdy Gottwaldova, měl na rotě zvláštní postavení. Měl na starosti zásobování roty proviantem, jeho vydávaní a evidenci. Z toho pramenila jeho výjimečnost. Kromě toho vykonával funkci rotního písaře. Dospělo to tak daleko, že velení nedočkavě vyhlíželo jeho odchod do civilu. Jako "bažant" jsem se cítil poctěn, když jsem upoutal jeho pozornost. Byla to samozřejmě JAWA 250, kterou jsem obhospodařoval , než moje maličkost. Hodiny jeho služby v terénu byly poloviční, přesto to bylo na jeho vkus hodně. /// POKRAČOVÁNÍ //

Vytvořil si na rotě jakési svoje hájenství, do kterého nikdo nepovolaný, včetně velení , nesměl vstupovat. Nebylo to sice nic převratného, ale u spolubojovníků to vzbuzovalo určitý obdiv, u našeho ročníku respekt a u velení podrážděnost. Vyhýbal se službě v terénu jak to jen šlo. Přesvědčil velitele roty, že je nemocný a že si žádá odborné vyšetření. Svými argumenty přesvědčoval natolik, že ve většině případů vyhrával. Vrcholem bylo, že přesvědčil vojenské doktory, aby mu vyoperovali krční mandle. Získal tím šest týdnů zdravotní dovolené na rotě. Práce okolo evidence proviantu dělal zásadně v noci na společenské místnosti (PVS) za poslech Hlasu Ameriky. Jistě uznáte, že je opovážlivost na pohraniční rotě poslouchat v tehdejší době nepřátelský rozhlas. Samozřejmostí byla sobotní koupel, kdy si v kuchyni nahřál dva 50 litrové hrnce vody, nechal si donést plechovou vanu a po uvaření večeře si zabral kuchyň pro sebe a zde ho nikdo nesměl při koupeli rušit. Velení roty provokoval tím, když zejména při opisování rozpisu služeb , čož prováděl v kanceláři velitele roty, obřadně před 18 hod. vytáhl metr, utrhl patřičný dílek, odložil jej do popelníku a pokračoval v práci. To vše před očima velitele roty či dalších důstojníků. Sám jsem se téměř dostal do průšvihu, když jsem měl za úkol dovézt ho do Lesné k autobusu a on mě umluvil, abych ho odvezl až do Tachova. Důvod proč si už nepamatuji. Výsledek však byl takový, že milého A.M. tři dny nebylo a bylo po něm vyhlášeno pátrání. Byl nalezen v Mariánských Lázních, jak si užívá lázeňského života.Už nevím jaký ho stihl trest, ale já jsem o chlup unikl trestu. To je jen několik vzpomínek na člověka, který upoutal svým odporem proti nesmyslným předpisům vojenského života . ----- HOSPODA "U zlaté podkovy" -------- Tak se nazývala místnost v sousedství stáje, kde vozka čepoval pivo, které v sudech vozil spolu s proviantem. //////////////// POKRAČOVÁNÍ //////

Byl to na jedné straně dobrý obchod, ale na straně druhé určité odlehčení, kde si zejména "mazáci" při pivu mohli poklábosit. Už přesně nevím do jaké míry toto velení tolerovalo, ale nevzpomínám si v této záležitosti na nějaké dramatické výstupy. Důležitý byl den výplaty, kdy hostinský -vozka vytáhl sešit, ve kterém měl zanesené dluhy za minulý měsíc a zejména seznam lidí (zvláště bažantů), kdo vypité pivo bude platit, protože většina piv byla psána na členy 1.ročníku, aniž o tom věděli. O to bylo překvapení větší, kdy dotyčný zjistil, že dluží kupříkladu za 10 piv aniž by jedno vypil. Rozčilování končilo chlácholivým konstatováním " Příští rok si ti vyberete na bažantech" . Bohužel, už nevím, jak dlouho po našem odchodu bylo toto zařízení provozováno. -------- KOŽELUH ---------
Již jsem se zmínil výše, že v drátěném zátarasu, který byl pod proudem, zahynulo mnoho zvěře. Zejména srnčí. Toho si všiml voják 2.ročníku, který byl vyučen koželuhem, že je to příležitost pro něho. Srnčí kůže, která jako odpad po zužitkování masa v kuchyni, se dají dobře zužitkovat. Zejména ty, které nebyly propálením elektrického proudu znehodnoceny. Jednoho krásného dne mě požádal, abych mu přivezl při příležitostné cestě do Tachova chemikálie, které jsou zapotřebí k vydělávaní kůží. Když jsem mu vyhověl, zřídil si v zákoutí roty , kde nebylo příliš vidět, koželužskou dílnu. Sestávala se z několika sudů, kde kůže máčel a v chemikáliích zbavoval srsti a sušáků na sušení kůží. Výsledek byl, že si do civilu odvážel svazek měkkých vydělaných srnčích kůží. -------NĚKOLIK P5ÍBĚHŮ z cest po hranicích ------ Motospojku jsem vlastně dělal od dubna do listopadu, to znamená 7.měsíců v roce. Ve zbytku roku ze mne byl řadový služebník. Byly dny, kdy jsem najel několik desítek kilometrů, ale byly dny s jízdami i 200 km. Mimo tažných koní byl motocykl jediným dopravním prostředkem na rotě. V tom období byl motocykl v neustálé pernamenci (odvoz osob,kurýr,pošta,nákupy, atd.) //// POKRAČOVÁNÍ///

Každou sobotu jsem zajížděl na tzv. parkový den k autočetě na prapor do Lesné. Zde se prováděla větší nebo menší údržba- podle potřeby. Vzpomínám si jeden podzimní pozdní večer, kdy mě velitel volá do kanceláře se slovy: "na rotě není jediná cigareta. První hlídky nebudou mít co kouřit. Jeďte kam chcete, ale bez cigaret se nevracejte !" Vím, že jsem tehdy jezdil dlouho přes půlnoc, než jsem v Tachově v restauracích sehnal dva balíky cigaret. Vzpoura kuřáků byla zažehnána. Jednoho říjnového rána jsem vezl velitele na poradu na brigádu do Plané. Ráno byl mrazík, tak jsme si zabalili krky do šály. Někde před osmou jsme dorazili do Plané před brigádu. Nic netuše jsme přijížděli k bráně, mijíce se s nějakou šarží (asi major). Ten když zjistil naše šály na krku (mohli se nosit od -15°C) nemilosrdně zprdl velitele, nehledíc na jeho hodnost /a samozřejmě i mně). Velitel neodporoval a nechal majora vyřvat. Když jsme pak byli sami, řekl mi, že si mám šálu sundat s tím, že si ji mam nasadit až opustíme Planou. Vracel jsem se , nevím už odkud, jednoho říjnového večera na rotu. Jel jsem pomalu, protože cesta byla blátivá. Mezi Ostrůvkem a bývalou Hedvičinou pilou mi zastoupil jelen - asi šestnácterák.
Zůstal stát v kuželu světlometu. Zastavil jsem a chvíli jsem nehnutě hleděli na sebe. Jen motor bublal. Po chvilce jelen odkráčel do lesa a já se pomalu rozjel. Příštího dne hoši zaslechli od Zlatého Potoka jelení troubení. Funkci zástupce velitele roty vykonával npr. P. , svobodný třicátník, Slovák, povahou a vzezřením nevoják. Nicméně vojákem se snažil být již od svých 15.let Čas od času, zejména v sobotu večer , za mnou přišel, se spikleneckým výrazem ve tváři a slovy : "připravte se pojedem". Z prvu jsem se tvářil nechápavě, později jsem pochopil a rád. Bylo to obyčejně na taneční zábavu do Lesné. Pro mě to znamenalo jej tam dovézt a sólo se vrátit na rotu. Nebyl skrblík. Vždy mi poručil večeři i to nějaké pivo. ///// POKRAČOVÁNÍ ///

Tehdy to s alkoholem nebylo tak přísné. Navíc jsem se vracel v pozdních večerních hodinách bohapustým krajem, kde v této době jsem se mohl potkat tak s hlídkou z některé roty. Na rotu jsem se vrátil někdy po desáté hodině. Bylo po šesté hodině ranní /neděle/, když mě budí dozorčí se vzkazem od velitele. Příkaz zněl: rychle najít zástupce a dovézt na rotu. Vydal jsem se npr P hledat po Českém lese. Taneční zábava skončila někdy okolo druhé hodiny ranní. Zřejmě se nadporučík zdržel u některých dam. Hledej však jehlu v kupce sena. Vydal jsem se známou cestou do Lesné. Zástupce byl nezvěstný. Vracel jsem se přes Milíře a Pavlovu Huť ke Zlatému Potoku. Tam jsem jej zahlédl jak rozevlátě kráčí s vlajícím montgomerákem (byl v civilu) se zpěvem na rtech pustou lesní cestou. Pracně jsme nasedli, přivázal jsem si ho opaskem od pláště k sobě a ve zdraví jsme okolo 9.hod. k velké radosti velitele dojeli na rotu. ......... Npr.P. se vracel z dovolené ze Slovenska. Ve večerních hodinách dorazil do Tachova a telefonicky žádal velitele o odvoz na rotu. To byl úkol pro mne. Někde po 21. hodině jsem si nadporučíka měl vyzvednout z jedné z tachovských restaurací . Poměrně brzy jsem jej našel jak sedí u prázdného stolu. Jindy štědrý důstojník mě polohlasně žádá: "Nemáte 50 halierov na sodovku ?". Mile rád jsem mu posloužil. Z dovolené se vracel bez koruny. Při této příležitosti mě požádal, abych mu někde ve zlatnictví zpeněžil zásnubní prstýnky. Na mou námitku, že bude na tom prodeji ztratný, mi oponoval : " To nevadí, já už tu babu nechcem vidět ". Prstýnky jsem v příštích dnech prodal za 400Kčs v tachovském zlatnictví. -------- HAVÁRKA ---Došlo k ní 12.září 1957 mezi Zlatým Potokem a rotou. Vracel jsem se z Lesné s jedním hochem z našeho ročníku. Cesta vedla mírně do kopce k rotě, když jsem se během jízdy zahleděl asi 100 metrů před sebe, kde jsem uviděl dvě postavy vracející se hlídky. //////// POKRAČOVÁNÍ ///////

Upoutaly mě na několik vteřin, protože tou cestou se hlídky málo kdy na rotu vracely. To stačilo, abych narazil na do klády, vyčnívající z hromady klád, uložené na okraji cesty. Náraz to byl velký, ale naštěstí bez zranění u mne i spolujezdce. Jen nějaké odřeniny. Motorka to však odnesla. Přední kolo a vidlice byly zcela zničeny, tak že zbytek cesty absolvoval motocykl na voze taženým koňmi. Vzpomínám si ,že oprava trvala asi 14 dnů. Nejdéle trvalo sehnání předních vidlic z armádních skladů. Vše jsem si opravoval sám v dílnách autočety v Lesné. Bylo to velké ponaučení pro mne, že se nevyplácí ani vteřinu odvracet pozornost od jízdy. Pak už netrvalo ani dva měsíce, kdy jsem se rozloučil s milovaným "pérákem". Stalo se tak 17. listopadu. Tímto se stal ze mne řadový služebník. --------------
STŘELBA NA dvoustovku ------- V úvodu musím upozornit, že se to odehrálo 14.dubna 1957 . To jsme ještě doufali, jako každý ročník před námi, že do civilu půjdeme na konci října. Bohužel, naše představy se nenaplnily. Na mapě úseku v kanceláři velitele bylo označeno z kterého místa je slyšet zvuk střelby podle druhu zbraně. Bystrý strážce hranice brzy zjistil, že existuje jen jedno místo, odkud na rotu není slyšet zvuk střelby ze samopalu či pušky. Stalo se, že na tomto místě se sešly dvě i více hlídek a v onom památném dnu, kdy do civilu chybělo domnělých 200dnů, se ozvala střelba jak o "božím těle". Střílelo se jen tak a nebo do terče. O náboje nebyla nouze, ty se vždy o střelbách a nebo jindy ulily. Jen co jich bylo ukryto ve slamnicích. I světlic. Nakonec musel být vydán rozkaz o zákazu pálení staré slámy ze slamníků. To se pak konal přímo ohňostroj. Jednou se stalo, že hlídka ze zcela neslužebních důvodů vystřílela celou sadu světlic. velitel trpící nespavostí, se rozhodl, že si na pachatele počká s patřičným trestem. Šikovný dozorčí roty si toto uvědomil, uprosil jednoho z hochů, který měl po službě, aby hlídce nadběhl a vybavil ji kompletní sadou ... ///POKRAČOVÁNÍ //

Šikovný dozorčí roty si toto uvědomil, uprosil jednoho z hochů, který měl po službě, aby hlídce nadběhl a vybavil ji kompletní sadou světlic a signální pistolí s upozorněním, že na ně čeká "starej". Jaké bylo překvapení velitele, když podezřelá hlídka z vypouštění světlic se mu prokázala kompletní sadou světlic a nepoužitou sig.pistolí. Představený se pak nestačil divit.
I takové případy se u PS stávaly. Nejvíce podobných případů střelby se odehrávalo o Vánocích či o Silvestra.
To se pak svedlo na grenčáky slavící příchod nového roku. Pamatuji drastickou prohlídku, kdy Vojenská kontrarozvědka (VKR), bez výstrahy ,si dozorčím důstojníkem roty nechal nastoupit osazenstvo roty s upozorněním, že kdo vlastní nějaké utajované střelivo
, ať je v určitém časovém limitu beztrestně odloží na určité místo. U koho pak bude nalezen jediný náboj pod tomto limitu, čeká ho prokurátor. S údivem jsem hleděl na tu hromadu nábojů, která se na určeném místě po časovém limitu objevila. Tyto nárazové prohlídky byly zdůvodňovány tím, že vojáci PS nevědomky, za úplatu zásobovali střelivem diverzní skupiny. Při následující prohlídce nebylo nalezeno nic. Neodevzdané náboje byly včas ukryty, aby bylo možno oslavit toho posledního vojenského Silvestra. ----- PSI ------ Na rotě jich bylo několik - Baron, Drak, Vasko a Rek.. Nejvíce mi utkvěl v paměti právě Rek. Německí ovčák, vynikající stopař velice mírné povahy, neschopný zadržení. Klidně mohl hlídat děti. Nejlepší pes na brigádě. Co se kde šustlo, okamžitě na stopu byl nasazen Rek. Venca, jenž Reka vodil, nemusel ani používat povely. Usměrňoval jej posunky. Po stopě běhal bez vodítka. Měl-li psovod
problémy s rychlostí, stačilo syknutí a pes jej počkal. s tímto způsobem pátrání byly u vojenských pánů problémy, ale nakonec Vencovy způsoby vedení psa byly pardonovány. V celostátní soutěži ve stopování skončil na pátém místě jen proto, že stopovaného když měl zadržet, začal jej obskakovat a chtěl si s ním hrát. /////// POKRAČOVÁNÍ ///

Vzpomínám na příhodu. Vraceli jsme se ze služby - dozora.. Scházeli jsme zvolna k rotě, když Venca mi říká:
Půjč mi lodičku, musím ho trochu prohnat, protože mi tady zakrní". Pod cestou kde jsme šli byla hluboká strž. Poslal psa dopředu, aby nic neviděl. Mou lodičku odhodil daleko do strže. Asi po deseti minutách chůze jsem psovi nechal očichat dlaň a na povel "revír - hledej" se pes rozběhl jako by ho vystřelil. Scházeli jsme volným krokem k rotě, kdy za několik málo minut se přiřítil Rek s lodičkou v hubě. "To ti to trvalo", odměnil Reka psovod. Do kotce se dostával tak, že musel přelézt dvoumetrový deskový plot okolo roty, i když měl vedle otevřené vrátka. Jednou se se mi poštěstilo, v rámci služby, šlapat Rekovi stopu. Znamenalo to našlapat nejméně 5 a více kilometrů. Byl to zážitek procházet se pustými pohraničními lesy a jít, kde člověka nohy nesou. Mé putování končilo na skaliskách nad Ostrůvkem. Netrvalo ani hodinu, když mě ze sladkého podřimování probralo psí funění provázené radostným štěkotem. Poslední dva měsíce služby bydlel Rek pod Vencovou postelí. Všichni se obávali okamžiku, kdy dojde k rozloučení této věrné dvojice.
Nechci dojímat čtenáře srdcervoucí scénou. Proběhlo jen mezi nimi dvěma beze svědků. O to větší bylo překvapení, kdy k údivu Venci i ostatních se těsně před odjezdem z roty skokem objevil Rek na korbě auta. Otrlí pramazáci marně skrývali slzy. -----ZABIJAČKA ----- Na každé rotě se ze zbytků jídel odchovalo prase. Během roku dorostlo úctyhodné váhy. Osud našeho prasete se naplnil o něco dříve. Prase začalo chřadnout, přestávalo žrát, tak bylo rozhodnuto, že bude poraženo. Problém to nebyl, protože kuchař druhého ročníku byl v civilu řezníkem. Poražené prase muselo být ohlédnuto vojenským veterinářem. Takže čuník zůstal viset vykuchán a zbaven chlupů v místnosti vedle stáje. Plynul den za dnem a veterináře nebylo. A tu se našli nedočkavci, že z prasete postupně odřezávali kousky masa a toto si připravovali .... //// POKRAČOVÁNÍ //

A tu se našli nedočkavci, že z prasete postupně odřezávali kousky masa a toto si připravovali v polní misce (ešusu) na pokojových kamnech na různý způsob.
A když tuto konzumaci začne uplatňovat několik desítek mužů, tak věřte, že i 150 kg prasete brzy vezme za své. Když konečně veterinář přišel prase prohlédnout, nebylo vlastně co prohlížet. Z čuníka zůstala hřbetovina a několik žeber. Na reakci velení roty si už nevzpomínám. ----JAK MĚ MINULO ZADRŽENÍ --- Bylo to jedné prosincové noci v r.1957. Sněhu bylo téměř po kolenům a mráz byl taky pořádný. Na dotaz člena hlídky jak se oblečeme jsem mu odpověděl: Ber vše co ti dala Pohraniční stráž ! . To znamenalo kožich válenky a beranici. Ve 20 hodin jsme vyrazili na hlídku stráž hranice na pravý styk. Na postup na styk jsme měli hodinu a půl s tím, že se na místě setrváme do 23,30 hod., kdy nás na místě vystřídá další hlídka. S nocí přibývalo mrazu, takže pobyt na místě se stal těžko snesitelný. Ve 23 hodin jsem zavelel : "jde se domů". Věděl jsem, že se s hlídkou potkáme cestou. Tak se stalo. Ve dvou třetinách cesty jsme se potkali se střídající hlídkou, prohodili několik slov a pohraničnickým krokem (co hodina, to 1km) kráčeli k rotě. Dorazili jsme okolo 1 hodiny ranní, pomalu odkládali části výstroje a výzbroje, když tu najednou - POPLACH !! - zadržení na pravém styku. Vybíhá poplachovka. Rychle si sumíruji čas. Uvědomil jsem si, že tam vlastně měla být moje hlídka. K zadržení došlo krátce na to, kdy střídající hlídka dorazila na místo. Zadržen byl nějaký Němec, který lesní cestou došel k zátarasu, přelezl první stěnu a cloumal vraty v prostřední stěně, kde byly vodiče pod proudem. Dokonce se dotkl rukou vodiče. Silný mráz zabránil, aby jej elektrický proud připravil o život. Byl jen na rukou popálen. Dlouho mi vrtalo hlavou, zdali na místě neměla být hlídka moje. Nikdo si však této maličkosti nevšiml. ///// POKRAČOVÁNÍ /////

---VOJENSKÉ vánoce -- Na vojně jsem prožil trojí. Ty první byly ve výcviku v Chodové Plané. Na Štědrý den obligátní řízek se salátem a o svátcích více volna. Ty další dvojí se již lišily. Byly prožity v užším kolektivu, který se rok života na rotě byl natolik sžit, že vznikala osobní přátelství a v takovém prostředí je prožitek Vánoc daleko silnější. Samozřejmě, že tyto sváteční dny byly proloženy službou. Štědrý večer i noc jsem vlastně z velké části prosloužil. První část od 17 do 20 hod. a pak od 23 do 2 hodin. Podobně to bylo i na Silvestra. Vzpomínám si, že toho posledního z r.1957 na 58 jsem sloužil přes půlnoc. Vím, že jsem si na příští rok s členem hlídky připili vodou z potoka. I to mělo svůj půvab. Samozřejmě, že silvestrovské noc neobešla bez střílení světlic jak na naší tak i na německé straně. Oficiálně byl při silvestrovské večeři povolen přípitek 2 dcl vína. Taková to dávka vojákům nestačila. Tak se alkohol zajišťoval pokoutně. Je až úsměvné jakým způsobem. Vše záleželo na vozkovi, jak to zařídí, aby unikl kontrole, nebo ji bezpečně projel. Ponořil láhve s alkoholem do konví s mlékem. Vše prošlo hladce, až na to, že o příští snídani nacházeli vojáci v kávě části nálepek s různými názvy alkoholu. Po pravdě řečeno, zejména ty Vánoce třetí, byly prožívány s více či méně utajovaným smutkem a útěchou, že za měsíc budeme mezi svými. ---ODJEZD DOMŮ --Toužebně očekávaný 31.leden 1958 - poslední den vojny- nadešel. Velká většina v tento den odsloužila poslední hodiny, aby večer, již oblečeni do civilu zavzpomínali při skleničce mezi sebou i s velením na uplynulých 822 dnů a probdělých nocí a pomalu se loučili s kamarády s mladšího ročníků, kteří odcházeli do služby. Okolo 4.hodiny ráno 1.února přijely tři auta V3S, které dovezly na tři desítky vyjukaných bažantů. Rozloučení s důstojníky roty, kterým do smíchu nebylo. Mimo to, že odcházeli osvědčení harcovníci, na které bylo spolehnutí, čekal je zácvik nováčků, pro které služba na hranici .. ///POKRAČOVÁNÍ//

pro které služba na hranici bylo zcela něco nového. Po několika týdnech všechno poběží ve vyjetých kolejích. Nás čekala cesta do Lesné na prapor, posléze do Plané. nástup do vlaku a cesta ku Praze, kde jsme celé odpoledne bloumali po různých hospůdkách a doprovázeli jsme ty, kteří odjížděli různými směry. Ostraváci a Slováci pak večerním rychlíkem odjížděli společně. Domů jsem dorazil 2.února okolo 7.hodiny ranní. ---NÁVRATY --- Mam ve zvyku se vracet na místa, kde jsem v životě něco pozoruhodného prožil. Toto se týká i místa mé vojenské služby. Poprvé jsem je navštívil v létě 1991. Zlatý Potok jsem našel zpustlý, zarostlý bolševníkem. Budovy, které v době mé služby stály, zmizely. Byla to hájovna/dnes na jejich základech stojí dřevěná lyžařská chata/ a ubytovna lesních dělníků, bývalá škola. Místo kde stávala rota bylo zcela opuštěné, řídce prorostlé jehličnany. Co mě nejvíce překvapilo jak se okolní krajina změnila vzrůstem stromů, které byly v době mé služby malými smrčky. Dnes zde stál vysoký les. Po drátěném zátarasu zůstal znatelný průsek. Na kopci Havran vyrostla 30 metrová věž, sloužící k radiovému průzkumu. V budoucnu má sloužit jako rozhledna. Místa jsem navštívil ještě několikrát /v r. 1997 z německé strany/, v roce 2011 a naposledy v roce 2013, kdy jsem se účastnil srazu bývalých pohraničníků sloužících na rotách 3.praporu v Lesné, Sešel jsem se zde i se dvěma kamarády z doby mé služby. Byli jsme nejstarší z asi
40 účastníků. Okolí bývalé roty Skláře je dnes vyhledávaným místem německých turistů, zejména v zimě, kdy okolní lesy jsou protkány lyžařskými běžeckými trasami. Okolní lesy jsou však velmi zachovalé, zřejmě lidi tento zapadlý kout Českého lesa dosud neobjevili.
////////////////////////////////////////////////// /////////.
Takto vidí své žití u pohraniční stráže Jiří Fiedler v tomto koutu Českého lesa od roku 1956 - 58 . Přeji Ti Jiří pevné zdraví a děkuji za souhlas ke zveřejnění. J.K. ----------- K O N E C ---------- .

Podle komentáře na stránkách rPS Hraničky,dne 5.4. zemřel pplk. Vladimír Novosad, který na této rotě začínal svůj vojenský život a máme ho zde na snímku číslo 5. Upřímnou soustrast rodině.

Vsadím pár bot na to, že na tomto snímku je odstrojená T 805. Tedy podvozek a motor. Nebo se pletu ??

Nepleteš se. Krásná tatrovácká stavba s páteřovým rámem. Pro mne jako fandu veteránů jsou hodnotné i fota Jaw. Krásný dobový pérák - voják a kývačka. Díky. :o)

...tak to sa podarilo,nádherné fotky,to je už história.

Tak se to Jiří povedlo. Fotky jsou usazené a teď již čekají na tvůj návrat z nemocnice. Taky si je bude moci prohlédnout Julek, tvůj vojenský parťák a fotograf některých z nich. Pokusíme se s Julkem navázet na tvůj soubor dobových fotek a umístit jeho fotky pod té tvé.

Krásný fotky!

Dnes byl odeslán další velký soubor fotek,který částečně zasahuje do tohoto období,které tyto fotky zde pod roky 56 - 58 mapují. Soubor fotek bude datován roky 55 - 57,protože majitel a fotograf těchto fotek v jedné osobě v těchto letech zde na této rotě vojákoval. Jsem rád,že se majitelé těchto souborů mohli slyšet a věřím,že se na jaře uskuteční i setkání Jiřího s Julkem . --------------------------
Za vším byla zmíňka Jiřímu, že není v dnešní době problém nalézt člověka,pokud je známá adresa a člověk žije. Dalo to chození a vyptávání,ale výsledek překonal očekávání.